Nový výzkum tvrdí, že vše, co vidíte, pochází z 15 sekund vzdálené minulosti
Vědci ze skotské Aberdeenské univerzity a americké univerzity v kalifornském městě Berkeley zveřejnili nedávno výsledek společné studie, jejímž obsahem byl výzkum vizuální iluze, která nám pomáhá vyhladit to, co vidíme v reálném čase. O výzkumu se zmiňuje server Popularmechanics.
„Místo abychom vnímali každý jednotlivý vizuální snímek, registrujeme v daném okamžiku průměr toho, co jsme viděli za posledních 15 sekund,“ poznamenávají vědci. „Snímky pozorovaného objektu se spojují dohromady a mozkem jsou mazány obrazy, které nezapadají do série snímků, protože nejsou dostatečně podobné těm ostatním. Mozek nás tímto vlastně oklame. Má ale dobrý důvod. Chce, abychom vnímali sledované prostředí a cíle stabilizovaně.
Vezměme si schopnost našich očí zaměřit se na předměty v určité vzdálenosti. To, co my vidíme, je ale výsledek ohromného vylučovacího procesu, v němž mozek vyhazuje do koše snímky, které se netýkají cílového pozorovaného objektu. V reále totiž oko posílá do mozku nejen záznamy cíle, ale vše, co vidí, tedy i předměty či objekty, které stojí na cestě mezi námi a cílovým pozorovaným objektem. My tedy, de facto, vnímáme již vyčištěný a stabilizovaný obraz.
Práce mozku je během zpracovávání obrazu ohromná. Uvědomte si, že obraz, který dopadá na sítnici neustále kolísá kvůli mnoha zdrojům vnitřního i vnějšího šumu, počínaje pohybem obrazu na sítnici, okluzemi a nespojitostmi, změnami osvětlení a perspektivy a mnoha dalšími zdroji šumu. My ale v konečném vnímání všechna tato kolísání, chvění a změny z okamžiku na okamžik neregistrujeme.
Existují různé teorie, které vysvětlují, jak naše oči a mozek spolupracují na vyhlazování toho, co vidíme kolem sebe. Patří mezi ně „slepota ke změnám“ (kdy se podnět mění, ale my si toho nevšimneme) a „nepozornostní slepota“ (nevšimneme si viditelného objektu, protože naše pozornost je zaměřena jinam), což jsou faktory, které jsou vysvětlovány absenci chvění navzdory kaleidoskopickému nepořádku v našem vnímání. Tyto teorie inspirovaly skutečné technologie, jako je software pro vyhlazování videí v chytrých telefonech. V této studii se však vědci snažili lépe porozumět jiné teorii známé jako „sériová závislost“.
„Sériová závislost způsobuje, že objekty v novém okamžiku jsou mozkem vlastně nesprávně vnímány jako podobnější těm, které byly v nedávné minulosti,“ vysvětlují vědci. To znamená, že náš mozek porovnává živý reálný obraz z našich očí s obrazy z nedávné minulosti a dělá mylný shrnující závěr, že nasnímané obrazy jsou si podobné. Výsledek této činnosti je efekt vyhlazení. Jak již bylo řečeno, je totiž uměle snižován celkový počet snímků, které vidíme.
Aby vědci tuto teorii ověřili, sestavili experiment, v němž lidé sledovali postupně se měnící obraz, který buď zobrazuje obličej morfující z mladého na starého člověka, nebo ze starého na mladého. Pokud je náš mozek uzamčen ve velmi nedávné minulosti, zaregistruje zpoždění mezi věkem, který vnímáme jako věk tváře na měnícím se obrázku, oproti skutečnému věku tváře na obrázku.
Aby vědci dále otestovali specifika sériové závislosti, vložili doprostřed pohyblivého obrázku rostoucí časové intervaly, které začínaly na jedné sekundě a pokračovaly až do 15 sekund, přičemž stále registrovali stejné iluzorní zkreslení věku obrázku. To znamená, že náš mozek je schopen vyhlazovat obrazy staré 15 sekund… nebo možná ještě starší.
Pokud by náš mozek tuto schopnost neměl, a my bychom vnímaly skutečně všechny obrazy nasnímané okem, pravděpodobně bychom ze zmatených a nekoordinovaných záběrů trpěli permanentní nevolností.
Zdroj: poplarmechanics.com
[seznam-ads id="63251"] [seznam-ads id="63250"] [seznam-ads id="64854"] [seznam-ads id="64868"]
