Jak vypadá smrt ve vesmíru? Člověk by nepřežil ani minutu

Ze všech způsobů filmového umírání je smrt ve vesmíru asi nejzkreslenější. Vybuchující oči? Zmrazování těl? Skutečnost by vypadala úplně jinak.

Filmové chyby možná pramení z toho, že naštěstí dosud nedošlo k žádné nehodě, při níž by astronauti zemřeli v důsledku toho, že se ocitli bez skafandru mimo loď, ve vesmírném vakuu. Nejblíže k takovému scénáři měla tragédie posádky Sojuzu 11. 29. června 1971 se sovětský modul oddělil od vesmírné stanice Salut 1. Na jeho palubě byli tři kosmonauti: Georgij Dobrovolskij, Viktor Pacajev a Vladislav Volkov, kteří na stanici strávili 22 dní, jak píše server How Stuff.

Během návratu ve výšce 170 km se nečekaně otevřel malý ventil o průměru pouhého milimetru, který měl fungovat pouze 5 km nad zemí. Během 112 sekund unikl z modulu veškerý vzduch. Podle plánu se usadil na zemi, ale celá posádka byla mrtvá. Těla kosmonautů nebyla deformovaná ani zmrzlá. Bezprostřední příčinou jejich smrti bylo udušení. Největší z nebezpečí, které člověku v mimozemském prostoru hrozí.

Vakuové solárium: ve vesmíru se snadno spálíte

Na druhém místě je vystavení přímému slunečnímu záření. Na Zemi nás před ním chrání atmosféra – zejména ozón, který zachycuje ultrafialové záření, jež je pro živé organismy velmi nebezpečné. Bez stínění bychom utrpěli velmi vážné popáleniny již po několika minutách. Intenzivní UV záření by způsobilo vážné poškození DNA kůže, které by po nějaké době pravděpodobně vedlo ke vzniku rakoviny.

Podobné, ale ještě větší škody by způsobilo kosmické záření složené ze subatomárních částic. Jejich vysoká energie a schopnost pronikat hmotou by mohla způsobit poškození vnitřních orgánů.

Třetím problémem je teplota. Vědeckofantastické filmy rády ukazují, jak tělo vyhozené do volného prostoru v okamžiku ztuhne. Ve vakuu však není ani chladno, ani teplo. Jak už název napovídá, není v něm žádná látka, která by mohla mít jakoukoli teplotu. Skutečným problémem je, že pak neexistuje jev konvekce (stoupání vzduchu ohřátého kůží), který je zodpovědný za odvod tepla z těla na Zemi, jak píše server Business Insider.

Kdybychom se dostali do vakua a byli vystaveni slunečnímu záření, naše tělesná teplota by začala rychle stoupat. Kdyby nás nezabil nedostatek kyslíku, jednoduše bychom se uvařili. Kdybychom se ocitli ve stínu, který vrhá například Země, naše tělo by pomalu vyzařovalo veškeré teplo. Doslova všechen – když někdo zmrzne na povrchu naší planety, může se ochladit na minus 10 nebo minus 30 stupňů Celsia. Ve vakuu je možné ochladit na teplotu několik stupňů nad absolutní nulou, i když by to pravděpodobně trvalo velmi dlouho.

Smrt s úsměvem: mozková hypoxie

Díky moderním bezpečnostním systémům používaným při vesmírných misích se smrt ve vakuu zdá nepravděpodobná. Toto riziko je však bráno velmi vážně. John Williams, vedoucí lékař střediska řízení letů NASA v Houstonu, na otázku, jakých problémů se na oběžné dráze obává nejvíce, odpověděl rozhodně: „Dekomprese. Situace, kdy by v důsledku nehody byl jeden nebo více astronautů vystaven vakuu a my bychom zde mohli udělat jen málo.“

Smrt ve vesmíru má však i světlejší stránky. Hypoxie mozku, hlavní příčina smrti v této situaci má zvláštní vliv na naše vědomí. Člověk pak obvykle přestává cítit bolest a strach, objevují se halucinace, pocity tepla a uvolnění.

Německý astronaut Ulrich Walter popisuje tento jev v rozhovoru pro časopis Spiegel takto: „Když vám pomalu dochází kyslík, děje se totéž, co v řídkém vzduchu na vrcholu hory: všechno se zdá směšné. A když se smějete, pomalu se vzdalujete. Tento jev jsem zažil při výcviku astronautů v tlakové komoře. V určitém okamžiku jeden z nás začal házet trapné vtipy. Náš mozek je k nám milosrdný. Člověk umírající ve vesmíru by měl veselou smrt.

Odpovídá některá z filmových vizí skutečnosti? Nejblíže k tomu měl pravděpodobně Brian de Palma, režisér filmu Mise na Mars z roku 2000. Jedna z postav tohoto filmu spáchá sebevraždu tím, že si ve vesmíru sundá helmu skafandru. V tuto chvíli nevidíme jeho tvář, ale nenásledují žádné velkolepé efekty, jako je výbuch. Pak ještě vidíme mrtvolu astronauta, dehydrovanou odpařováním ve vakuu a modrou ztrátou kyslíku. Hrůzný pohled, ale ne přehnaný. Takto by pravděpodobně vypadala vesmírná smrt.

Co by se stalo s astronautem, který by náhle vyletěl přímo do vesmíru bez jakéhokoli krytí?

• 1 sekunda: Vzduch je násilně vysáván z plic a uniká nosem a ústy. To nezpůsobí žádné poškození, ale pokud by astronaut sevřel průdušnici, rychlá expanze plynů by vedla k protržení plicní tkáně a krvácení. K podobnému jevu dochází, když potápěč v panice rychle vystoupá na hladinu a zapomene vypustit vzduch, který pod vodou nasál z tlakové láhve.
• 3 sekundy: Srdce stále pracuje a pumpuje krev plicním oběhem, kde za normálních okolností dochází k výměně plynů: odevzdávání oxidu uhličitého a přijímání kyslíku. Podtlak, který v plicích panuje, však rychle vytáhne všechny plyny z krve – uniká jak oxid uhličitý, tak kyslík, který v ní ještě je.
• 5 sekund: Krev, která je zbavena plynů, se dále rozproudí a začne sama „tahat“ kyslík z tkání.
• 10 sekund: V uzavřených prostorách, jako jsou paranazální dutiny, žaludek nebo střeva, dochází k expanzi plynů, což způsobuje otok těla. Nízký tlak snižuje rozpustnost plynů v krvi, takže plyny, které se v krvi ještě nacházejí (zejména dusík), se začnou vylučovat ve formě bublinek. To vede k ucpání kapilár a silné bolesti, když se bubliny objeví v kloubních dutinách.
• 14 sekund: Odkysličená krev se dostává do mozku a šíří se jím, čímž ho zbavuje zbytkového kyslíku, což vede k bezvědomí. Současně se vodní pára rychle uvolňuje plícemi, mrzne, uniká z těla a vytváří námrazu kolem úst a nosu.
• 30 sekund: Srdeční sval bez kyslíku není schopen pokračovat v pumpování krve. Zastaví se krevní oběh a ostatní svaly ochrnou.
• 50 sekund: V tkáních zbavených kyslíku dochází k nevratným změnám, zejména v nervovém systému. Pokud se před touto dobou osoba dostane na vzduch s normálním tlakem a je resuscitována, může přežít. Poté už není šance.

Zdroj: howstuffworks.com, businessinsider.com