Jak CIA v roce 1959 unesla sovětskou kosmickou loď. Agenti měli jen ponožky

Studená válka. Byla to doba nejistoty a možná i trochu zoufalství pro rodící se supervelmoc, kterou byla Amerika v 50. letech 20. století. Takže když byla sovětská družice Měsíce vyslána na celosvětové turné, aby se před světem pochlubila svými úspěchy, nabídlo to CIA jedinečnou příležitost zmocnit se družice pro malý výzkum, dokud byla ještě pevně usazena na zemi, píše server Popular Science.

V době, kdy zuřila studená válka a Sověti dosahovali jednoho vítězství za druhým ve vesmírných závodech, americká CIA nezůstávala stranou. Kosmické technologie Sovětského svazu překonávaly ty americké téměř ve všech znatelných ohledech a americké zpravodajské služby pracovaly přesčas, aby monitorovaly a dešifrovaly data vycházející ze sovětských raket, které se valily k obloze.

Z našeho pohledu v 21. století máme ve zvyku dívat se na vesmírné závody, jako by konečné vítězství Ameriky bylo jisté. Vždyť v desetiletích, která následovala po druhé světové válce, měla Amerika jedinečnou pozici, aby pomohla obnovit západní svět, získala diplomatický, ekonomický a vojenský vliv po celém světě a na konci století se rychle vyšvihla na výsostné postavení jediné zbývající supervelmoci planety.

Pravdou však je, že Amerika neměla předem dané právo na vítězství ve studené válce, a snad ještě méně ve vesmírném závodě, který probíhal souběžně s tehdejšími americko-sovětskými závody ve zbrojení. Sovětský svaz nejenže porazil Ameriku a zbytek světa na oběžné dráze díky Sputniku v roce 1957, ale ještě dlouhá léta bez milosti válcoval kosmické úsilí Spojených států.

Krize kolem Sputniku a sovětská nadvláda ve vesmíru

Nenechme se mýlit, význam Sputniku z hlediska toho, jak formoval současné americké vnímání sovětské hrozby, a to jak vojenské, tak ideologické, nelze přeceňovat. Bezprostředně po pípnutí Sputniku z nízké oběžné dráhy se Spojené státy, a vlastně i velká část západního světa, propadly do situace, která se od té doby nazývá sputnická krize.

První sovětská vesmírná vítězství byla mnohými lidmi na celém světě vnímána jako jasný argument ve prospěch účinnosti sovětského komunistického modelu vlády a společenského uspořádání. S každým dalším vítězstvím na technologické špičce lidského dosahu Sovětský svaz nejen dokazoval, co všechno lze dokázat díky svému přístupu k ekonomice a politice, ale také demonstroval, co americký kapitalismus nedokáže.

• 

Tato všeobecná obava, že komunisté nezvítězí jen v oblasti šroubů a matic, ale také v oblasti srdcí a myslí, přímo vedla k založení NASA, k přesunu zdrojů do raketových a orbitálních věd a samozřejmě k přílivu finančních prostředků do obranných a prestižních programů, které měly kompenzovat sovětské výhody, jež se projevovaly na mnoha frontách. Jen v New York Times byl Sputnik 1 v období od 6. do 31. října 1957 zmiňován v článcích v průměru jedenáctkrát denně, tak výrazný byl všeobecný strach Američanů ze Sovětů ve vesmíru.

Od té doby to nebylo lepší. V listopadu 1957 se Sovětský svaz stal prvním státem, který vyslal na oběžnou dráhu živé zvíře. Sputnik 2 vynesl psa Lajku. Následující měsíc se Amerika poprvé pokusila vyslat na oběžnou dráhu družici Vanguard TV3 (Test Vehicle 3) Námořní výzkumné laboratoře. Raketa se dostala přibližně čtyři metry od startovací rampy, než se zřítila zpět na sebe a explodovala.

Následující měsíc se však Amerika dostala do vesmíru s Explorerem 1 a později téhož roku NASA nahradila Národní poradní výbor pro letectví (NACA) a pomohla nasměrovat zemi k jejímu konečnému prvenství ve vesmíru, ale toto prvenství mělo přijít až za nějakou dobu. V roce 1959 doletěla technicky neúspěšná sovětská raketa Lunik 1 dál než jakákoli platforma před ní, unikla z oběžné dráhy Měsíce a nakonec se usadila na oběžné dráze kolem Slunce. Ještě téhož roku si Sověti připsali další prvenství s Lunou 2, jako první kosmická loď v historii dosáhli povrchu Měsíce.

Brzy měl Lunik 3 poslat z oběžné dráhy zpět snímky povrchu Měsíce a v roce 1960 Sověti jako první vyslali do vesmíru zvířata (dva psy, Belku a Strelku) a rostliny a přivezli je živé. Během dalšího roku se jim podařilo dosáhnout svého vrcholného úspěchu a to s Jurijem Gagarinem. Pokud by Amerika chtěla s rudými zatočit, musela by se blíže podívat na to, co mají pod kapotami svých raket.

• 

Jak naplánovat loupež kosmické lodi

V roce 1959 se Sovětský svaz rozhodl využít svých nedávných technologických vítězství k malému PR a vybral pro putovní výstavu řadu technologií, vozidel a zařízení, které představovaly samotnou špičku sovětského pokroku. Dalo by se očekávat, že Sovětský svaz bude vědět lépe, než aby posílal své skutečné špičkové technologie na něco, co se rovnalo jen malému předvádění, a CIA si to myslela také, ale vzhledem k tomu, že Sověti stále rozšiřovali svůj náskok ve vesmíru, byla příležitost podívat se zblízka na korunní klenot výstavy, kosmickou loď Lunik velmi podobnou Luniku 2, umístěnou v upraveném horním stupni rakety, prostě příliš velká.

Poté, co se několik agentů v civilu dostalo co nejblíže, aniž by vzbudili podezření, s překvapením zjistili, že kosmická loď schovaná za prosklenými výřezy v krytu rakety vypadá jako skutečná. Odtajněné zprávy mají ve zvyku vycucávat ze situace lidskost, ale musíme předpokládat, že toto odhalení přišlo s otevřenými ústy, zdviženým obočím a možná i s trochou mnutí rukou tajných zpravodajských důstojníků v CIA, když se to doneslo do sídla CIA.

• 

Okamžitě se začaly rodit plány, jak si Lunik prohlédnout ještě blíže, ale zdánlivá naivita Sovětů, kteří se promenádovali se skutečnou družicí, se netýkala zabezpečení jejich výstav. Vojáci hlídali družici po celou dobu jejího vystavení, a to i mimo pracovní dobu, kdy byla muzea a výstavní síně, v nichž se nacházela, zavřená. Zdálo se jasné, že přístup k Luniku v době, kdy byl vystaven, bude prakticky nemožný, a tak CIA obrátila pozornost na způsob jeho přepravy z výstavy na výstavu.

Všechny předměty byly sice přepravovány z města do města železničním vozem (s doprovodnou ochrankou), ale CIA zjistila určitou zranitelnost ve způsobu, jakým byly jednotlivé předměty přepravovány z každé výstavy do daného železničního vozu. Předměty byly jednoduše uloženy do nenápadných beden a naloženy do nákladních aut, která je odvezla na vlakové nádraží k naložení. Tento přesun nebyl sovětskou bezpečností nijak přísně monitorován, předměty přicházely do vlaku v náhodných intervalech a o koordinaci mezi řidiči a vlakovým personálem se nedalo hovořit. Strážní v železničních depech vlastně ani nedostávali seznam, jaké dodávky mají očekávat, možná v rámci kompartmentalizace informací, ale právě tento specifický nedostatek v sovětské bezpečnostní strategii poskytl CIA nejvíce ze všeho příležitost, kterou potřebovala.

• 

Únos rakety je snazší z železnice

Když přišla noc, kdy se měl uskutečnit plán CIA, odpovědným agentům beznadějně chyběly pomůcky jako od Jamese Bonda, které by jim zajistily vítězství. Začalo to jednoduše tím, že agenti v civilu sledovali bednu s Lunikem z výstavy a bedlivě se rozhlíželi po známkách doplňkové sovětské bezpečnosti. Překvapivě se navzdory neprůstřelné ostraze během výstavy žádná ochranka neprojevila a brzy bylo jasné, že nenápadný skříňový náklaďák převážející nepopsatelnou bednu plnou sovětských státních tajemství se vydá na krátkou cestu na nádraží zcela bez doprovodu.

Když se tedy kamion blížil k odbočce na nádraží, CIA jednoduše zastavila vozidlo a doprovodila řidiče do nedalekého hotelu. Odtud agent naskočil na sedadlo řidiče a navedl nákladní vůz do nedalekého vrakoviště, které bylo vybráno speciálně kvůli vysokým stěnám, jež měly skrýt vnitřní šrot před zbytkem okolí. Byla to jedna z nejodvážnějších špionážních akcí studené války, která jistě měla potenciál zažehnout konflikt mezi dvěma jadernými mocnostmi planety. Ale v okamžiku provedení se CIA nezmohla na víc než na krádež auta a místní vrakoviště. Někdy je to opravdu drzost, která rozhoduje.

• 

Dlouhých třicet minut se agenti CIA schovávali ve stínech kolem čerstvě ukradeného náklaďáku a čekali na nějaké znamení, že si Sověti všimnou, že jim něco chybí. Jakmile se zdálo, že je vzduch dostatečně čistý, sešli k náklaďáku a šestimetrové, tři metry široké a čtyři metry hluboké bedně uvnitř. Aby jejich plán vyšel, nestačilo se k satelitu dostat, rozebrat ho a vyfotografovat, co se dalo a museli ho také znovu složit, schovat zpátky do bedny a do rána doručit na nádraží, aby se Sověti nedozvěděli, že se vůbec něco stalo.

Zujte si boty a naskočte do rakety

K jejich úlevě byla samotná bedna několikrát použitá, takže ji bylo poměrně snadné otevřít, aniž by zanechala zřetelné stopy po manipulaci. Nicméně bez možnosti vytáhnout raketový stupeň si tým brzy uvědomil, že jim nezbude nic jiného než pracovat uvnitř dřevěné bedny. Agenti si sundali boty a rozdělili se do týmů, které pomocí provazových žebříků, jež si přinesli speciálně pro tuto práci, vyšplhaly na dno bedny a opatrně odstraňovaly hardware a panely, aby získaly přístup k tajemstvím, která se v ní skrývala.

• 

Brzy však jejich plán narazil na překážku. Do kosmické lodi Lunik by nebylo těžké dostat se přes raketový stupeň, v němž byla umístěna, ale když se pokoušeli dostat dovnitř, agenti CIA našli malou plastovou pečeť s vyraženým sovětským logem. Aby se dostali do kosmické lodi, museli by pečeť porušit, ale to by téměř jistě odhalilo jejich vměšování sovětským úřadům. Rychle zavolali pracovníkům CIA v oblasti, kteří vyhodnotili, že by mohli pečeť replikovat a dostat její náhradu do sběrného dvora včas, aby mohli raketu do rána znovu sestavit a vrátit.

Přestože byl motor odstraněn, jeho držáky, stejně jako nádrže na palivo i okysličovadlo, zůstaly zachovány, což CIA poskytlo dostatek informací k extrapolaci velikosti motoru a nosnosti rakety. Po odstranění plomby byl samotný Lunik vytažen, prohlédnut, rozebrán a důkladně vyfotografován. Získané informace byly cenné nejen z hlediska konstrukce, ale poskytly také důležité souvislosti týkající se sovětského raketového programu. Díky tomu, že CIA měla zaznamenané rozměry a hmotnosti užitečného zatížení podobného Luniku 2, mohla lépe pochopit telemetrické údaje, které shromažďovala kolem každého sovětského startu. Pro Spojené státy to bylo významné zpravodajské vítězství, které mělo v následujících letech ovlivnit plány a politiku týkající se amerického kosmického úsilí.

• 

S ubývajícím měsíčním světlem agenti CIA pracující s ručním nářadím a jen v ponožkách horečně znovu sestavovali Lunik a jeho raketový kryt, přidávali repliku plomby, odstraňovali provazové žebříky a znovu zajišťovali horní část bedny. V pět hodin ráno se původní řidič znovu setkal se svým nákladním vozem a nákladem a dopravil ho na nádraží včas, aby předběhl příjezd první stráže v sedm hodin ráno.

Díky informacím získaným z této operace Amerika lépe pochopila, čeho jsou Sověti schopni, což jí umožnilo naplánovat vlastní úsilí odpovídajícím způsobem. Amerika již neoperovala v hrozícím strachu ze sputnikové krize bez skutečných údajů, které potřebovala k poctivému posouzení situace. A dalo by se tvrdit, že právě v těchto nově nabytých znalostech začala klíčit budoucí americká vesmírná dominance. Abyste porazili nepřítele, musíte vědět, kde se nachází a co dokáže a o tom se CIA dozvěděla na korbě ukradeného náklaďáku, bez bot a s baterkami, víc než díky zbytku svého dosavadního společného úsilí.

O necelých deset let později Spojené státy vyhlásí vítězství ve vesmírných závodech, když Apollo 11 přistane na Měsíci těsně předtím, než sovětský modul narazí na jeho druhou stranu. O něco více než dvacet let později se Sovětský svaz zhroutil a studená válka oficiálně skončila.

Zdroj: popsci.com