Šla jsem v práci dát výpověď. Tohle jsem řekla a dali mi 2x vyšší plat a pozici ředitelky

Paní Klára M. pracovala v korporátu deset let. Byla přesně tím typem zaměstnance, který kariéře obětoval téměř vše. Pomalu si ani nepamatovala, kdy měla naposledy celý volný víkend nebo kdy neřešila pracovní záležitosti ještě po páté hodině odpolední. Měla hlavu plnou nápadů, jak firmu posunout, a ve svém zaměstnání viděla skutečný smysl. Její nadšení však postupně ničila neochota nadřízených něco měnit či byrokratické překážky.

„Všechno jsem podřídila své profesi. Kvůli ní jsem už ani nevěděla, co je to volný čas a osobní život. Po nějaké době mi ale začalo docházet, jak to v téhle branži skutečně chodí. Když jsem přišla s návrhem nového projektu, scénář byl skoro vždy obdobný. Zdlouhavé schvalovací kolečko, zbytečné papírování kolem… K samotné realizaci projektu často ani nedošlo. Přestalo mi to všechno dávat smysl,“ začíná své vyprávění šestatřicetiletá Klára.

Do firmy zabývající se finančními službami nastoupila hned po dokončení vysokoškolského studia. Počáteční nadšení ale brzy začalo mizet po střetu s realitou. Nahradily ho frustrace a mentální vyčerpání, které později vyústily v naprosté vyhoření.

Když se práce začala podepisovat na zdraví

Klára své pocity dlouho ignorovala. Když se ale neuspokojivá situace v zaměstnání začala podepisovat na jejím zdraví, došlo jí, že musí udělat radikální krok.

„Špatně se mi usínalo, v noci jsem se probouzela s bušícím srdcem. V práci jsem se nemohla soustředit a mnohdy jsem s kolegy za celý den nepromluvila ani slovo. Nakonec se přidaly i trávicí potíže. Tehdy jsem si uvědomila, že takhle to už dál nejde. Doma jsem sepsala výpověď a na další den ji šla podat své nadřízené,“ vzpomíná.

Překvapivý rozhovor s nadřízenou

Šéfovou zajímaly přesné důvody jejího odchodu. Protože už nebylo co ztratit, Klára jí na rovinu řekla, že už nedokáže nadále dávat do práce všechno, ale nedostávat nic nazpět a nikdy nebýt skutečně doceněna. Řekla jí také o konkrétních projektech, které se roky pokoušela dotáhnout do konce, ale neustále jí byly do cesty kladeny překážky, kterými nedokázala pohnout. To, co následovalo, nečekala ani ve svých nejdivočejších představách.

„Šéfka byla zprvu překvapená. O mých plánech slyšela poprvé, přes interní politiku naší firmy se k ní nikdy nedostaly, což mě vlastně nijak neudivovalo… Pak mi ale řekla, že pokud je to skutečně tak, nejenom bych neměla odcházet, ale dokonce bych měla být povýšena. ‚Za měsíc se uvolní místo obchodního ředitele. Pokud to s námi ještě zkusíte, na tu pozici bychom mohli dosadit vás. Budou vám stačit dva týdny na rozmyšlenou?‘ zeptala se mě. Byla jsem z toho v naprostém šoku,“ odhalila Klára nečekanou zápletku.

I když byla původně pevně rozhodnutá skončit, nenadálý vývoj situace v ní zažehl novou naději. Lákavá je i nabídka platu, který je zhruba dvojnásobný. „Musím si to ještě nechat projít hlavou. Nakonec jsem nejvíc naštvaná na sebe. Kdybych se ozvala dřív, třeba by už dneska všechno bylo jinak a nemusela jsem takhle vyhořet,“ uzavírá.

Čeští zaměstnanci v ohrožení

Příběh Kláry může být inspirací i varováním také pro ostatní. Syndrom vyhoření není radno podceňovat. Může vést k mnohem horším důsledkům, než jako tomu bylo v tomto případě. Nepřehlížejte hlavní výstražné znaky, mezi které patří vyčerpání, ztráta motivace, snížená efektivita či poruchy spánku a soustředění. Pokud v práci nejste spokojení, máte pocit, že vaše úsilí není patřičně oceněno či postrádá smysl, zavčas se ozvěte.

Alarmující výsledky studie CELSPAC odhalují, že pracovním stresem, který později může přerůst v syndrom vyhoření, trpí až 70 procent Čechů. Zaměstnanci jsou ohroženi i takzvaným syndromem unudění. Více než 85 % pracujících není dostatečně vytíženo, což vede k pocitům nespokojenosti a únavy podobným jako u vyhoření.

Zdroj: Wikipedia, Masarykova univerzita, BusinessInfo.cz