Senioři z malých měst se ocitli v pasti. Tohle jim znepříjemní život tak, že se raději přestěhují
Sledovat v Google Zprávách
Pamatujete si ještě, jak to chodilo? Člověk v papučích přeběhl přes ulici, pozdravil paní Novákovou u pultu, vzal si chleba, jogurt, tatranku na nervy a do deseti minut byl zpátky doma. Bez auta, bez front, bez stresu. V malých městech a vesnicích se totiž děje něco, co by ještě před pár lety znělo jako špatný vtip.
Jeden obchůdek za druhým mizí jako jarní káva na slunci. Malé krámky, které byly dřív v každé vesnici jako samozřejmost, teď zavírají jeden po druhém. A když se člověk zeptá proč, odpověď zní skoro jako účetní horor. Vysoké náklady na provoz, směšně nízké marže, chybějící personál a do toho velké řetězce, které si staví své obří prodejny na okrajích měst, kde si pronajmou pole za babku a přidají parkoviště, na které by se vešla menší vesnice.
Sámošky padly, supermarkety vládnou
Podle čerstvých čísel zmizely za poslední roky stovky malých prodejen, které to jednoduše finančně nedaly. Nešlo jen o byznys, šlo o srdce celé komunity. Tyhle obchody často držely při životě celé obce. A když zavřely, zmizelo s nimi mnohem víc než jen možnost koupit si jogurt.
Velké supermarkety dnes rostou jako houby po dešti. Jsou levnější, mají všechno, ale nejsou tam, kde je život. Jsou na okraji. Nejen města, ale i lidského zájmu, pokud zrovna nemáte benzin a volné odpoledne.
Krámek byl víc než obchod
Ty malé obchůdky bývaly srdcem čtvrti. Místo, kde jste se dozvěděli, že se paní Krásná znovu vdala, že se v sobotu nehraje fotbal, protože Pepík má souchotiny, a že dnes dorazila čerstvá tlačenka. Byl to svět, kde vás znali jménem a věděli, že máte rádi eidam na plátky a rohlíky měkké. Když tyto obchody zmizí, zmizí i tohle všechno. A člověk je najednou doma, v tichu, bez chuti a bez novinek.
Něco se děje, ale není to úplně ono
Existují různé programy, třeba Obchůdek 2021 plus, který má pomoct těm malým prodejnám přežít. Na některých místech se zkouší bezobslužné prodejny, které fungují nonstop. Vypadá to trochu jako lednice s platebním terminálem, ale nakoupíte si tam i v neděli večer. Jenže to chce chytrý telefon, aplikaci, heslo, registraci a víru, že vás kamera neoznačí jako zloděje, když si dvakrát sáhnete pro rohlík.
Objevují se i rozvážkové služby. Dovezou nákup až ke dveřím. Nákup od cizího kurýra nenahradí úsměv prodavačky a drb o tom, že včera u hřbitova někdo našel ježka v kleci.
A co teď? Přestěhovat se?
Někteří senioři to vzdají. Opravdu si sbalí kufr a přestěhují se blíž k městu, kde je obchod, lékař, lékárna i pošta v dosahu pěti minut. Ale ne každý to chce nebo zvládne. Ne každý má chuť opustit dům, ve kterém strávil celý život. Ne každý se chce vzdát zahrádky, plotu a starého dobrého výhledu z okna.
Je tedy potřeba víc než jen aplikace a dotace. Potřebujeme, aby se někdo zeptal, co opravdu lidem chybí. A odpověď nebude v Excelu, ale v obyčejné lidské potřebě nebýt sám, mít možnost si dojít nakoupit a cestou prohodit pár vět s někým, kdo ví, jak se jmenujete.
Rohlík, káva a kus lidskosti
Možná se to zdá jako maličkost. Jeden obchůdek víc nebo míň. Ale ve skutečnosti je to rozdíl mezi životem, kde si člověk připadá jako součást vesnice, a životem, kde si připadá jako někdo, kdo už nikam nepatří. A tak když budete příště v malém krámku a usměje se na vás prodavačka, usmějte se zpátky. Je to totiž vzácnější, než se zdá.
