Moje dítě (6 let) mělo ve škole nakreslit tatínka. Učitelka si mě hned zavolala do školy a zle mi vynadala

Představte si to: vaše dítě dostane školní úkol – nakreslit svého tatínka. Většina rodičů by si řekla: „To je snadné, žádný problém.“ U Pavla doma to však bylo složitější. Mají totiž dva tatínky – pravého a nevlastního. A pro dítě, které je teprve v první třídě, není vůbec jednoduché rozhodnout, koho z nich má nakreslit. A tak se stalo, že dítě nakreslilo oba.

Pavel neměl tušení, jak se to celé vyvine. Učitelka si ho hned po škole zavolala a s naprosto vážným výrazem mu vynadala: „Tohle nemůže být! Vaše dítě musí vědět, kdo je jeho skutečný táta,“ řekla mu dost rázně. Chvíli na ní jen koukal a nevěděl, co na to říct. Copak může být takový problém, že jsou kolem dítěte dva tátové, kteří si rozumí a nedělají si problémy? Pro dítě jsou důležití oba, jak ten vlastní, tak i nový, tedy současný partner jeho matky. Jenže pro učitelku to zjevně nebylo tak jednoduché.

Jak to vysvětlit dětem

Když máte doma dvě osoby, které obě hrají roli tátů, není pro dítě vždy snadné, jak je přesně pojmenovat. Už jen fakt, že má dvě role, které se mezi sebou prolínají, může být matoucí. Malé dítě, které ve škole slyší především o tradičním rodinném modelu, může mít problém pochopit, proč někdo má dva táty. A právě tady je důležité začít o rodinách mluvit už od raného věku.

Různí rodiče to řeší různým způsobem. Někteří si zvolí vysvětlit dítěti hned na začátku, že jeden táta je biologický, a druhý je ten, který se o něho stará a vychovává ho. Jiní rodiče zase používají jedno slovo – „táta“ – pro oba, aby se neprovádělo žádné rozdělování. Celkově se doporučuje přizpůsobit přístup tomu, jak se dítě cítí a co mu dává smysl. Důležité je, mluvit o tom, co je v rodině normální, tak, aby to dítě pochopilo.

Co když dítě neví, koho nakreslit?

Když se dítě dostane do situace, že neví, který z tatínků je ten „opravdový“, je potřeba se zamyslet, co mu říct. Pro něj totiž jsou oba opravdoví tátové – každý se o něj stará, každý ho má rád. Když má dítě nakreslit jednoho tátu, může to být pro něj opravdu těžké rozhodnutí. Pokud se ocitnete v podobné situaci, je dobré s dítětem otevřeně mluvit a pokusit se vysvětlit, že i v jejich rodině existují různé role, které mohou vypadat jinak než u ostatních dětí. A to není nic špatného.

Mnoho dětí si ani neuvědomuje, že jejich rodinné struktury mohou být jiné než u jiných dětí. Jestli má někdo dva táty, dvě mámy, nebo třeba jen pěstoun, který pro něj hraje důležitou roli – pro dítě to je prostě normální. Každá rodina má svou vlastní podobu, a ta je pro dítě ta nejpřirozenější. Proto je důležité, aby dítě vědělo, že mít dva táty je naprosto v pořádku. Oba jsou jeho rodina a oba jsou pro něj důležití.

Měli bychom tlačit na dítě, aby říkalo „táto“ i tomu druhému?

Další otázka, která se často objevuje, je, zda bychom měli tlačit na dítě, aby říkalo „táto“ i tomu druhému tátovi. Tady není univerzální odpověď. Každé dítě má jiný vztah k oběma rodičům a je potřeba respektovat, co je pro něj přirozené. Některé děti použijí slovo „táta“ pro oba, jiné si vyberou jiný způsob oslovení, podle toho, jaký vztah mají s každým z nich. Jiný názor má odbornice na “třetí rodičovství” Kamila Petrovská: „Pojmenování je často jedním z prvních dilemat, na které při soužití v nové rodině narazíte. Pokud mají děti oba biologické rodiče, neměly by rozhodně nevlastního rodiče oslovovat ‚mami‘, ‚tati‘. Jasnost rolí by to mohlo velmi narušit. Může to být křestní jméno, teta, strejda, přezdívka…, to je již na individuální volbě. V praxi se nejčastěji vyskytuje a osvědčuje oslovení křestním jménem. Co je však nejdůležitější v tomto kroku, aby si především sám třetí rodič v sobě ujasnil, jaký způsob oslovení je pro něj nejpříjemnější, a ten dítěti navrhl.“

Dítě by ale mělo vědět, že oba rodiče mají v jeho životě svou roli a že oba jsou pro něj stejně důležití. Ať už chce používat slovo „táta“, nebo nějaký jiný způsob oslovení, podstatné je, aby se cítilo v tom vztahu bezpečně a pohodlně.