Dítě mi odmlouvalo a místo domácích úkolů koukalo do mobilu. Po této radě od kamarádky je z něj cílevědomý jedničkář

Renata vždy věřila, že její syn Pavel je chytrý a schopný chlapec. Po nástupu do páté třídy se ale věci začaly měnit. Pavel zapomínal na domácí úkoly a ze školy nosil čím dál horší známky. Po návratu domů odhodil batoh do kouta svého pokoje a uvelebil se na posteli, kde i několik hodin v kuse bezmyšlenkovitě projížděl videa na sociálních sítích. Na každou Renatinu poznámku reagoval podrážděně.

„Když jsem ho pobízela, aby vstal a šel se učit, často jen protočil oči a odsekl, že ho to nezajímá. Měla jsem chuť mu ten telefon zabavit, ale věděla jsem, že by to jen vyvolalo další hádku,“ vzpomíná Renata.

Domluvy ani slibování odměn za dobré známky nezabíraly. A každým napomenutím se vztah mezi matkou a jejím pubertálním synem jen zhoršoval. Pomohla teprve rada od kamarádky Renaty, klinické psycholožky. Ta jí poradila, aby zkusila úplně jiný přístup.

Jedna rada, která všechno změnila

„Řekla mi, abych na Pavla tolik neprojektovala své vlastní emoce, aby pochopil, že se učí pro sebe, ne pro mě. Po dalším konfliktu kvůli škole jsem mu tedy řekla, že už ho dál nebudu do ničeho nutit. Že je to jeho život, jeho známky a jeho budoucnost. Vysvětlila jsem mu, že pokud nechce studovat, je to jeho rozhodnutí, ale musí pak počítat s tím, že některé cesty v životě pro něj zůstanou uzavřené,“ vypráví Renata.

Zdánlivě banální domluva začala brzy nést plody. „Najednou jsem ho viděla dělat si úkoly, aniž bych ho o to musela prosit. A ze školy začal znovu nosit jedničky. Dokonce mi řekl, že by chtěl zkusit přijímačky na gymnázium. My s manželem jeho proměnu samozřejmě vítáme, protože máme doma znovu toho Pavla, jak jsme ho dřív znali. Je však pravda, že by mobil mohl omezit o něco víc,“ přiznává v závěru Renata.

Vnitřní motivace je silnější než vnější nátlak

Příběh Renaty a jejího syna Pavla ukazuje, že někdy stačí změnit způsob, jakým dětem prezentujeme vzdělání. Mnoho rodičů ve svých potomcích bohužel buduje dojem, že dobré známky jsou něco, čím musí potěšit rodiče, nikoliv co dělají pro sebe. Když je dítě ve škole motivováno strachem, aby nerozzlobilo matku nebo otce, často se ze školní docházky stává boj. Učení je poté vnímáno pouze jako prostředek, jak se vyhnout trestu, ne jako cesta k vlastnímu růstu.

Psychologové upozorňují, že vnitřní motivace je mnohem silnější než vnější nátlak. Dítě, které pochopí, že učení je investice do jeho vlastního života, získá úplně jiný vztah ke škole. Nebere pak špatnou známku jako zklamání rodičů, ale jako zpětnou vazbu, která mu ukazuje, co může zlepšit. Vnitřně motivované dítě si také mnohem lépe plánuje čas, dokáže se samo přimět k práci a lépe zvládá překážky. Tohoto ideálního stavu lze ovšem dosáhnout za předpokladu, že rodič dítě netrestá za špatné známky.

Probuďte v dětech zdravou sebedisciplínu

Rodič má být spíše průvodcem, který dítěti pomáhá hledat vlastní cestu životem. Místo neustálého napomínání má větší efekt klidný rozhovor o tom, co dítě v životě chce, jaké má sny a co pro jejich naplnění bude potřebovat.

Čím dříve dítě pochopí, že se učí pro sebe, tím dříve se v něm probudí zdravá sebedisciplína. A s ní přichází i sebevědomí, protože dítě vidí konkrétní výsledky svého úsilí.

Naopak děti, které se učí jen kvůli tomu, „aby nebyl doma křik“, se často cítí pod tlakem a frustrované. Mohou pak úplně rezignovat, protože mají pocit, že nikdy nebudou dost dobré.

Dejte jim více prostoru

Renatina zkušenost dokazuje, že i malý posun v přístupu může vést k obrovské změně ve výsledcích. Dětem mnohdy stačí dát jen více prostoru a odpovědnosti, a z otráveného školáka se rázem může stát cílevědomý student, který drží budoucnost pevně ve vlastních rukách.

Zdroje: sancedetem.cz, theses.cz, pardubice.rozhlas.cz, zapojmevsechny.cz