Za sociků se takhle živil každý druhý. Teď nabízejí skvělý plat a služební byt k tomu, ale Čechům už ta práce nevoní

Za socialismu se tahle práce považovala za jistotu. Bral ji téměř každý, ať už kvůli stabilnímu platu, podnikové jídelně nebo šanci získat byt. Pracovní síla tehdy nebyla problém, a kdo měl ruce a nohy, často právě v tomhle oboru skončil. Bylo to běžné, samozřejmé a hlavně dobře zajištěné.

Dneska by se mohlo zdát, že podobné podmínky zaujmou i současné Čechy. Firmy totiž nabízejí nejen solidní mzdu, ale i služební byt a různé další výhody. Jenže zájem je minimální. Mladší generace o tuhle profesi nestojí, a i ti starší raději volí jiné cesty. Dříve vyhledávané povolání je dnes na okraji zájmu.

Češi se do této práce nehrnou

Za socialismu byla práce ve výrobě naprostou samozřejmostí. Desítky tisíc lidí denně nastupovaly do směn, stáli u pásu, montovali, balili, kontrolovali. Dělnická profese byla základním stavebním kamenem tehdejší ekonomiky. Výrobní podniky nabízely relativní jistotu a často i benefity jako podnikové ubytování nebo levné stravování. Dnes je ale situace jiná: i když firmy nabízejí atraktivní platy, služební byty nebo bonusy, Češi o pás příliš nestojí.

Ve výrobních halách po celé republice přitom probíhá činnost, která není tolik složitá, zhotovují se plastové výlisky, obalové materiály, ale i součástky do aut, elektroniky nebo zvířecí krmiva. Mnohé linky jsou už částečně automatizované, ale lidská práce je stále potřeba: především pro vizuální kontrolu výrobků, jejich kompletaci, balení a ukládání do přepravek. Pracovníci dohlížejí na správný chod strojů, doplňují suroviny, manipulují se zbožím a sledují kvalitu hotových kusů.

Mladí o výrobní směny nemají zájem

Pracovní nabídky operátora výroby se dnes objevují v každém kraji a to ve velkém. V inzerátech se slibuje až 43 tisíc korun měsíčně, příspěvky na dopravu, denní zálohy, ubytování zdarma, dokonce i masáže nebo firemní posilovnu. Přesto se místa nedaří obsazovat. Zájem mají spíše cizinci, případně lidé v nouzi, zatímco většina Čechů považuje tuhle práci za příliš monotónní, fyzicky náročnou a neatraktivní. Třísměnný provoz a opakující se činnosti jsou pro mnohé noční můrou.

Mnohé firmy se snaží nalákat pracovníky na kompletní servis, slibují ubytování ihned po příjezdu, možnost přesčasů, jistotu hlavního pracovního poměru a benefity od jazykových kurzů až po příspěvek na zubní péči. Navzdory tomu je zájem stále nízký. Zájemce o podobné pozice je třeba doslova přemlouvat.

Požadavky nejsou přehnané

Zajímavé je, že většina firem nehledá žádné odborníky s diplomem nebo roky zkušeností. Požadavky bývají poměrně mírné: stačí ukončené základní vzdělání, manuální zručnost, fyzická kondice a ochota pracovat ve směnném provozu, často ve dvou nebo třech směnách. Někdy se hodí i základní znalost práce s počítačem, zejména pokud jde o dohled nad automatizovanou výrobní linkou.

Některé pozice vyžadují i dobrý zrak a cit pro detail, protože součástí práce může být vizuální kontrola výrobků. Zkušenost z výroby nebo skladu je sice výhodou, ale v mnoha případech zaměstnavatelé zaškolí i úplné nováčky. Přesto zájem zůstává malý a tak firmy oslovují čerstvé absolventy, lidi bez praxe, seniory i uprchlíky. A i přes přívětivé podmínky a vstřícný přístup často zůstávají pozice neobsazené.

Čechy táhne stejná práce v zahraničí

Zajímavým paradoxem je, že zatímco Češi tuto práci odmítají, sami často odcházejí do zahraničí, kde dělají velmi podobnou činnost, v Německu, Rakousku nebo Nizozemsku. Rozdíl oproti našim nabídkám bývá ve vyšší mzdě. Přitom u nás jsou podmínky v některých firmách srovnatelné a nabídka benefitů mnohdy přesahuje běžný standard. Zdá se ale, že práce „u pásu“ zkrátka v Česku ztratila pověst důstojného zaměstnání.