Vědci natočili v Antarktidě prsty smrti. Jsou nádherné, ale zabijí vše, čeho se dotknou

Antarktida je považována za opuštěnou bílou pustinu, kde jen vítr a led kralují bez slitování. Přesto je pod povrchem jejích ledových ker až překvapivě rušno. Hemží se tu mořští ježci, hvězdice, tuleni, dokonce i několik odvážných druhů tučňáků. Právě v těchto mrazivých hlubinách se ale skrývá smrt, která neútočí nijak zákeřně, nýbrž nepozorovaně.

Antarktida, pátý největší kontinent na Zemi, zůstává nejméně prozkoumaným kouskem planety. Není divu, průměrná teplota ve vnitrozemí klesá v zimě klidně i k minus 70 stupňům, rekordy však atakují -90 °C. Pod povrchem věčně zmrzlého ledovce leží až 70 % veškeré sladké vody na Zemi. V létě tu vládne den, který nikdy nekončí, v zimě naopak měsíc a slunce nevychází vůbec. Ti, kteří by sem vyrazili bez zkušeností by zde těžko zvládli pobýt několik hodin. Přesto tu permanentně pracují stovky vědců ze všech koutů světa, a to včetně Česka. Antarktida je totiž obří laboratoř pod širým nebem. Sleduje se zde vývoj klimatu, životní strategie zvířat v extrémních podmínkách, dopady změn na globální počasí. Každý objev je jako malý kousek skládanky, který může časem ovlivnit celé lidstvo.

Když se led mění v zabijáka

Brinikl, nebo chcete-li “brinicle” (z anglických slov brine – solanka a icicle – rampouch), je útvar, který by klidně mohl pocházet z nějakého sci-fi filmu. Ve skutečnosti jde ale o zcela reálný a smrtelně nebezpečný přírodní jev, který se odehrává přímo pod nosem vědců i místních živočichů. Představte si dutý ledový prst, který roste zespodu ledové kry a nemilosrdně mrazí vše živé, co mu zkříží cestu. Na první pohled vypadá jako obyčejný rampouch, jenže směřuje dolů a má nečekanou sílu.

Jak vlastně brinikly vznikají? Vše začíná tím, že na povrchu oceánu, kde vládne třeskutý mráz, začíná mrznout slaná voda. Jenže led se tvoří jen z čisté vody, sůl se vytěsňuje ven a vytváří koncentrovanou, extrémně chladnou slanou vodu, tzv. solanku. Tato hustší a chladnější kapalina nemůže zmrznout při běžné teplotě moře, a tak začíná stékat dolů skrz pukliny v ledu jako neviditelný proud. Když se dostane do kontaktu s relativně teplejší mořskou vodou, okamžitě ji zmrazí a kolem proudu solanky se začne vytvářet ledový obal. Tím se spustí proces, při kterém vzniká dlouhý, dutý ledový tubus – brinikl.

Za ideálních podmínek může brinikl vyrůst do délky desítek metrů a tloušťky až čtvrt metru. Roste klidně několik metrů za den, pokud má dostatek mrazivé solanky a minimální proudění vody. Když se brinikl dostane až na mořské dno, ledové prsty se dál plazí po povrchu, zamykají do ledu vše, co nestačí včas utéct. To je osud třeba mořských ježků, hvězdic, ale i dalších pomalých tvorů, kteří tu jinak přežívají celé věky.

Účinek mrazu na organismus a zvířata v Antarktidě

Brinikl není nebezpečný jen kvůli své fyzické podobě, největší hrozbou je teplota. Jakmile se živočich dostane do kontaktu s touto smrtící trubicí, jeho tělesná teplota klesá tak rychle, že nemá šanci na záchranu. Buňky začnou krystalizovat, životní procesy se zastaví a zvíře zůstává navždy uvězněno v ledu. U pomalých druhů jako hvězdice nebo ježci je šance na únik prakticky nulová.

Z hlediska fyziologie platí, že mráz je pro živé organismy extrémně nebezpečný. Lidské tělo při kontaktu s teplotami pod nulou nejprve aktivuje obranné mechanismy. Zúží cévy, aby zabránilo úniku tepla, začne třást svaly a produkovat více tepla. Pokud je však vystaveno mrazu příliš dlouho, dochází k podchlazení, zpomalení srdeční činnosti, snížení metabolismu, až nakonec může dojít k selhání srdce. Velký mráz tedy není jen otázkou nepohodlí, může znamenat i smrt.

Pro antarktické živočichy jsou extrémní podmínky každodenní realitou. Přesto zde přežívají překvapivě různorodé druhy od několika druhů tučňáků (tučňák císařský, kroužkový, uzdičkový nebo oslí), přes tuleně, lachtany antarktické, rypouše sloní, až po agresivní chaluhy antarktické, které se řadí mezi největší zdejší dravce. Na pobřeží a ve vodách lze zahlédnout i velryby, plejtváky či keporkaky. Živočichové jsou zde mistři přežití. Mají husté tukové vrstvy, specifické chování a strategie, jak vydržet i při extrémních mrazech. Brinikl je ale něco, proti čemu žádná evoluce zatím nenašla obranu.

Brinikl v hledáčku vědy a turistiky

Antarktida je kromě vědeckých expedic i lákadlem pro extrémní turisty. Vypravit se sem ale není jen tak. Je potřeba povolení, důkladná příprava a respekt ke všem pravidlům ochrany životního prostředí. Turisté se k místní fauně dostanou většinou jen z bezpečné vzdálenosti a pohybují se jen v přesně vymezených oblastech, aby nenarušovali ekosystém. Brinikl většina lidí nikdy na vlastní oči neuvidí. Je to tím, že vzniká pod hladinou, v době, kdy je vnější teplota nejnižší a v moři panuje naprostý klid.

Věda, extrémy a ledová krása

Antarktida je symbolem extrémů, laboratoří na konci světa i místem, kde každý den běží neúprosný boj o přežití. Láká vědce, dobrodruhy, filmaře i milovníky divoké přírody. Objev briniklu ukazuje, jak i v době pokročilých technologií dokáže příroda připravit překvapení, která jsou nejen fascinující, ale i smrtelně nebezpečná. Pod povrchem ledu se tak odehrává drama, které bychom si donedávna jen těžko dokázali představit.

Vědecké stanice mají za úkol nejen pozorovat klimatické změny a životní cykly místních živočichů, ale i odhalovat podobné přírodní záhady. Brinikl je jen jedním z důkazů, že Antarktida stále skrývá svá tajemství, a že i ve světě pod ledem číhá smrt na každý neopatrný pohyb.