Těchto 5 vět nikdy neříkejte svým dětem. Stanou se z nich trosky a budou chodit k psychiatrovi až do konce života

Rodiče často nevědomky ovlivní psychiku svého dítěte mnohem víc, než si vůbec připouští. Slova, která jim v každodenním shonu vypadnou z úst, přitom v dětském světě získávají mnohem větší váhu a význam, než jaký jim dospělí přikládají.

Zatímco pro rodiče mohou být některé výroky jen momentálním ventilem frustrace nebo únavy, dítě si je zapamatuje jako něco, co zásadně utváří jeho sebevědomí, hodnoty i vztah k okolí.

Komunikace mezi rodičem a dítětem nebývá vždy úplně jednoduchá. Všichni známe situace, kdy děti vzdorují, ptají se na všechno desetkrát dokola, brečí kvůli maličkostem nebo nás jednoduše zahlcují svým temperamentem právě ve chvíli, kdy jsme na pokraji sil. Přestože všichni rodiče touží dětem předat lásku a podporu, v každodenním stresu snadno sklouznou ke zraňujícím větám. Ty mohou dítě srazit víc než jakýkoli neúspěch ve škole nebo hádka s kamarádem.

Rodiče mají v očích dítěte nezpochybnitelnou autoritu. Jejich slova jsou zákon a jejich pohled na svět se pro dítě stává měřítkem vlastního já. Pokud slyší opakovaně, že je příliš citlivé, pomalé nebo že na něj není čas, začne o sobě pochybovat a jeho schopnost zvládat emoce nebo konflikty v dospělosti může být zásadně narušena. Psychologové upozorňují, že právě v dětství vznikají vzorce, podle kterých pak člověk jedná a cítí celý život.

Jak slova formují dětské sebevědomí a vztahy v rodině

Mnoho dospělých přiznává, že si některé věty z dětství pamatují naprosto přesně, ačkoli od chvíle, kdy je naposled slyšeli, uplynula desetiletí. „Bylo mi asi osm, když mi máma řekla, že jsem nemožná a všechno mi trvá. Dodnes slyším ten tón a často se bojím, že jsem na všechno moc pomalá,“ popisuje třicetiletá Klára. Podobné zkušenosti nejsou nijak vzácné.

Děti mají mimořádně citlivé vnímání, a to, co pro rodiče znamená jen sarkastický komentář, pro ně může být zásadní životní zkušenost. Rodičům často chybí zpětná vazba, dítě neřekne, že ho něco zranilo, ale přenese si to do dalších let.

„Přestaň brečet“, aneb proč je popírání emocí nebezpečné

Dětský pláč je přirozenou reakcí na stres, bolest, frustraci i únavu. Řada rodičů ale reaguje na slzy svých dětí podrážděně a místo porozumění je jen stručně napomene: „Přestaň brečet, nic se neděje“ nebo „Uklidni se, není to tak hrozné.“ Taková slova však v dítěti vyvolávají dojem, že projevovat emoce je špatné a jeho smutek nebo strach nemají opodstatnění. Dětská psychika si tuto zkušenost uloží a dítě začne své pocity skrývat. Ve výsledku pak v dospělosti nedokáže efektivně ventilovat emoce nebo je dokonce popírá, protože bylo naučené, že smutek nebo vztek není „v pořádku“.

Přístup „nebreč“ nevede k tomu, že by se dítě stalo silnějším, naopak. Děti potřebují cítit, že jejich emoce jsou pochopitelné a že mají právo je prožívat. Potlačování emocí je jedním z nejčastějších důvodů, proč dospělí lidé nedokážou zvládat stres a sahají po únikových mechanismech místo toho, aby své pocity zdravě zpracovali. Dětská zpětná vazba bývá výmluvná: „Maminka mi říkávala, že nemám brečet. Teď mi trvá dlouho, než někomu řeknu, co mě opravdu trápí,“ popisuje zkušenost dvanáctiletý Tomáš.

Porovnávání s ostatními: „Proč nejsi jako tvůj bratr?„

Porovnávání sourozenců nebo srovnávání dítěte s kamarády je další ze zlozvyků, které dítěti dlouhodobě škodí. Rodiče často volí věty jako „Podívej, jak je tvá sestra samostatná“ nebo „Brácha si s tím poradil, proč ty ne?“ Na první pohled jde o snahu motivovat, ve skutečnosti ale podobné výroky podlamují dětskou sebedůvěru a vytvářejí atmosféru soutěživosti a rivality tam, kde by mělo být místo pro podporu a pochopení. Dítě se učí, že nikdy nebude dost dobré, protože jeho snaha je vždy měřená cizím metrem.

Tento způsob výchovy podkopává nejen sebevědomí, ale často i vztahy v rodině. „Celé dětství jsem slyšela, že sestra je chytřejší a šikovnější. Dnes se bojím zkoušet nové věci, protože mám pocit, že nikdy neuspěju,“ popisuje svou zkušenost sedmnáctiletá Michaela. Srovnávání je z hlediska psychického vývoje dítěte jednou z nejškodlivějších praktik. Každý člověk je jedinečný a zaslouží si být přijímán takový, jaký je, se svými silnými i slabými stránkami.

Nedostatek pozornosti: „Nemám na tebe čas„

Rychlé životní tempo a tlak povinností přináší riziko, že dítě slyší věty typu „Teď nemám čas“ nebo „Nech mě být, musím pracovat“ mnohem častěji, než by bylo zdrávo. Opakuje-li se tento scénář pravidelně, dítě začne mít pocit, že je pro rodiče přítěží, jeho starosti nejsou důležité a nemá smysl se svěřovat. Taková zkušenost má trvalý dopad na vztah mezi rodičem a dítětem. Dítě se stahuje do sebe, ztrácí důvěru a později v dospělosti obtížně komunikuje své potřeby.

Psychologové varují, že emocionální nedostupnost rodiče je jedním z nejrizikovějších faktorů pro rozvoj úzkostí, nejistoty nebo potíží ve vztazích. „Jako malá jsem pořád slyšela, že na mě rodiče nemají čas. Dnes mám problém říct si o pomoc a bojím se někoho obtěžovat,“ svěřuje se dvacetiletá Kristýna. Dítě potřebuje vědět, že jeho prožitky a myšlenky jsou důležité, a to i v době, kdy rodič zrovna nemůže věnovat plnou pozornost. Už jen krátké vysvětlení a ujištění, že si na něj rodič později čas najde, má daleko větší efekt než strohé odmítnutí.

Negativní nálepky a osobní útoky: „Jsi neschopný“

Výroky typu „Jsi nemehlo“, „Nic neumíš“ nebo „Jsi neschopný“ patří mezi nejvíce destruktivní věty, které dítě může doma slyšet. Ve snaze o rychlou korekci nevhodného chování rodiče často sáhnou po osobním útoku místo popisu konkrétní situace. Dítě vnímá každé podobné hodnocení jako trvalou vlastnost a přenáší si tuto nálepku do všech dalších oblastí života. Namísto toho, aby pochopilo, co přesně udělalo špatně, začíná o sobě pochybovat jako o člověku.

Takové výroky narušují nejen sebehodnocení dítěte, ale i jeho chuť učit se nové věci. Strach ze selhání je pak často natolik silný, že raději nic nezkouší, aby opět neslyšelo, jak je neschopné. „Ve škole jsem se bála přihlásit, abych zase neslyšela, že jsem hloupá. Raději jsem byla tichá a neviditelná,“ říká patnáctiletá Bára. Podle odborníků je vhodnější hodnotit konkrétní jednání a ne nálepkovat dítě, aby si uchovalo zdravé sebevědomí a touhu učit se.

Omezení zvědavosti: „Přestaň se pořád ptát“

Děti jsou od přírody zvídavé a jejich touha objevovat svět je naprosto přirozená. Pokud se však setkávají s podrážděnými reakcemi nebo výtkami typu „Přestaň se pořád ptát“, brzy pochopí, že není žádoucí klást otázky nebo hledat odpovědi. Výsledkem je, že se uzavírají do sebe, ztrácejí spontánní zájem a často se bojí ptát i v jiných situacích, například ve škole nebo později v práci. Zvědavost je přitom zásadní nejen pro učení, ale také pro zdravé mezilidské vztahy a sebeprosazení. „Máma mi říkala, že už mě má dost, když jsem se na něco ptala. Teď se bojím oslovit nadřízeného, i když něčemu nerozumím,“ vysvětluje zkušenost dvaadvacetiletá Jana. Pokud dítěti dáte najevo, že jeho otázky nejsou vítané, naučí se raději mlčet, než riskovat negativní reakci.

Co mohou rodiče změnit

Není asi úplně možné vyvarovat se naprosto všech chyb. Každý rodič někdy podlehne únavě, frustraci nebo stresu. Rozhodující je ale schopnost chybu rozpoznat, případně se dítěti omluvit a vysvětlit, proč konkrétní situace nastala. Největší službu svým dětem rodiče prokážou tím, že se budou snažit chápat jejich emoce, přijímat je bez hodnocení a podporovat jejich individualitu. Uznání, respekt a trpělivost jsou základními stavebními kameny psychicky zdravého dítěte, které si do dospělosti odnese pocit vlastní hodnoty a důvěru ve vztahy s ostatními.

Pokud tedy příště ucítíte, že se vám chce v afektu říct něco, co by mohlo dítě zasáhnout, zkuste na chvíli zadržet dech a uvědomit si, jaký dopad mají vaše slova. Děti jsou vnímavější, než se zdá, a každý rodič má moc buď budovat jejich sebevědomí, nebo je naopak podkopávat. A to platí mnohem déle než několik vteřin, kdy padne nepromyšlená věta.