Manželský pár rekonstruoval starou chalupu po babičce. Ohromné překvapení čekalo hned po sundání podlahy

Po smrti babičky zdědila Lenka chalupu v podhůří Jeseníků, kterou Lenčin dědeček postavil na počátku 70. let. S manželem Petrem se dlouho rozhodovali, zda si chalupu ponechat nebo ji prodat. Nakonec se rozhodli pro první možnost a pustili se do stavebních úprav, které měly dům nejen zmodernizovat a přizpůsobit potřebám moderní rodiny, ale i prodloužit životnost celého objektu. V průběhu rekonstrukce ale odhalili nečekané překvapení.

Dům nebyl nikdy rekonstruován, pravidelná údržba v podání Lenčiných prarodičů a posléze i rodičů spočívala v čištění okapů, malování a natírání přiznaných trámů. Manželé proto počítali s tím, že rekonstrukce bude vyžadovat výměnu shnilých trámů i opravu sesedlých podlah a že taková rekonstrukce bude finančně velmi náročná. Když ale po vyklizení domu sundali první podlahy, nestačili se Lenka s Petrem divit. Pod podlahou totiž objevili konstrukce ve stavu, který by předčil i mnohé současné stavby.

Práce dědečka předčila očekávání nových majitelů

Pod podlahou se skrývaly pevné kamenné základy i dokonale vyspádované drenáže a ručně opracované trámy, které i po padesáti letech vypadaly téměř netknuté. Nejevily žádné známky plísně, žádné rozpadlé spoje, naopak poskytovaly důkaz, že dříve se stavělo s neuvěřitelnou precizností, i když technika nebyla tak pokročilá jako dnes.

„Čekali jsme, že bude všechno shnilé, že budeme muset vyměnit trámy a opravit zdi, ale když jsme sundali první prkna, uviděli jsme kameny poskládané s přesností, kterou by dneska zvládl stavař jedině s laserem. Dokonce byl pod nimi štěrk kvůli odvodu vlhkosti, to bych na chalupě, kterou děda stavěl svépomocí s kamarády, nečekal,“ přiznává Petr.

Chalupaření má v Česku dlouhou tradici

Druhá polovina minulého století a éra normalizace byla zlatými časy chalupaření po česku. V kontextu doby lidé příliš možností seberealizace a vlastnictví neměli, chalupaření se tak stalo snad jedinou formou soukromničení, kterou tehdejší režim toleroval. Na chalupu jezdily celé rodiny odpočívat, unikat od každodenního stresu i realizovat své sny a vkládat přebytečnou energii do práce na vlastním, mimo dohled. Fenomén chataření se rozšířil natolik, že v 80. letech byly venkovské domy takřka nedostatkovým zbožím. Dnes je trend opačný, chalupaření se stává minulostí a realitní portály se plní víkendovými domy.

Práce na chalupách probíhala z valné většiny svépomocí, stavebních firem bylo málo a jejich činnost byla řízena státem a pro státní účely. Dařilo se ovšem pracovním pobídkám, které vznikaly načerno a šířily se v hospodách mezi štamgasty, vzájemnou pomocí mezi kamarády.

Podobně pokoutně se sháněl i materiál, leckdy byl i nelegálně pronesen v taškách z fabrik. Kdo uměl s míchačkou nebo cementem, ten neměl o přátele nouzi. A i když se na stavbách často objevovali i lidé bez stavebního vzdělání, na kvalitě práce to rozhodně poznat nebylo.

Namísto rekonstrukce se pustili do renovace

A tak tyto chalupy z dob socialismu stojí dodnes a leckdy jsou ve srovnatelném stavu, jako dvacet let staré novostavby. Lenka přiznává, že když poprvé uviděla, co se ukrývá pod původními podlahami, začala na dům po babičce nahlížet jinak. Najednou to prý nebylo dědictví, který mělo spolykat hromadu peněz a úsilí, ale odkaz na poctivou práci, kterou se rozhodli zachovat.

„Říkali jsme si, že když už budeme muset chalupu předělat komplet od základu, nebudeme se bát vdechnout jí nový, modernější ráz. Když jsme ale viděli, jaké dědictví nám tu děda nechal, rozhodli jsme se, že nic měnit nebudeme a zachováme všechno původní do poslední kliky,“ vzpomíná Lenka.

Po citlivém zásahu vypadá chalupa stále stejně

Výsledkem rekonstrukce tak nebyla radikální přestavba domu, ale citlivá rekonstrukce, která připomínala spíše restaurátorské práce než klasickou zedničinu. Staré trámy poctivě očistili, padesát let staré obložky i dveře znovu natřeli, původní kamna repasovali a dům doplnili jen o nezbytné moderní prvky jako jsou nové izolace, elektroinstalace nebo izolační dřevěná okna. „Chtěli jsme, aby chalupa zůstala chalupou, ne sterilním domečkem z katalogu. Zvenčí i zevnitř to tu vypadá prakticky stejně, jak si to pamatuju z dětství,“ říká Lenka.

Rekonstrukce se tak proměnila ve vzpomínku na dobu, kdy se věci dělaly poctivě, bez spěchu a snahy vydělat na stavbách peníze i za cenu špatně odvedené práce. Překvapení, které na Lenku s Petrem čekalo, tedy nespočívalo v žádných špercích ukrytých pod podlahou, ale v tom, že do chalupy nebudou muset další desítky let vůbec investovat.

Zdroje: TV Nova, autorský text