Prodavačky jsem se zeptala, kolik bere po 20 letech za kasou. Z její odpovědi jsem se rozplakala

Malá vesnická prodejna, lemovaná záhonem pivoněk a trvalek, které už pamatují mnoho jar. Uvnitř je mírné šero s vůní čerstvého pečiva a chladničkou, která tiše bzučí. Jitka, už přes dvacet let místní prodavačka, stojí za pultem stejně energicky jako kdysi. S úsměvem přebírá rohlíky od pekaře, pamatuje si každého zákazníka jménem a nikdy neopomene prohodit pár slov o dětech, sousedech a tom, co je nového. Přesto pod povrchem téhle ochoty zůstává cosi nevyřčeného.

Při krátkém rozhovoru se s Jitkou pouštím do důvěrného tématu. Napadlo mě, že po tolika letech u stejného zaměstnavatele, dlouholeté loajalitě i v horších časech a zejména ochotě a odhodlání zůstat i v době, kdy se nabízejí jiné možnosti, musí být taková věrnost placena doslova zlatem. Odvážně se na rovinu ptám, kolik si Jitka vlastně po těch letech za kasou vydělá.

Česká realita

Její upřímná slova mě dostanou daleko víc než cena vajec: Jitka totiž pracuje za minimální mzdu. „Teď je to 20 800 korun hrubého. Po dvaceti letech. Bez příplatků, bez bonusů. Čistého je to nějakých sedmnáct tisíc.“ Chvíli je ticho. Je mi z toho smutno. Na vsi si lidé často drží stejnou práci celý život, pečují o prodejnu, která je víc než jen místem nákupu. Ale odměna za roky práce je stále na minimu.

Zůstává tak v pasti, kde ani po desetiletích oddané práce nemá nárok na víc. Důstojný život – nájem, běžné výdaje, léky, doprava, občasná oslava s vnoučaty, dovolená – znamenají šetřit na každém kroku. Mnohým jako Jitka je v zimě těžké koupit si nový kabát, často si odpírají nejen kino nebo bazén, ale kvalitnější potraviny, protože si je prostě nemůžou dovolit. Přesto o práci mluví s respektem: „Je to jistota, vím, co umím. Ale vidím mladé, co po pár letech jdou jinam a berou mnohem víc…“

Realita, kdy po dvou desetiletích dřiny zůstane člověk u minimální mzdy, je problémem, který se na malých městech opakuje. Mnoho zaměstnavatelů využívá loajality zaměstnanců, vědí, že prodavačka zná zákazníky, chod obchodu, je ochotná uklidit prodejnu, vyřizovat objednávky… Často tak zastává funkce, za které by šéf musel zaplatit dvěma dalším zaměstnancům. Ale s ohodnocením už nepočítá. Podle průzkumů je přes 200 000 lidí v ČR zaměstnáno za minimální mzdu, často na menších provozech, v obchodě, službách, úklidu. Veřejnost předpokládá, že s délkou praxe roste plat, skutečnost je často jiná.

Jitka vzpomíná, jak se před pár lety snažila požádat o přidání. Majitel se na ni podíval rozpačitě: „Teď ne, chvíli počkej, máme slabší tržby.“ Pak už se neptala. Naučila se být skromná, tichá a bez očekávání. Podle statistik právě ženy nad 45 let nejčastěji zůstávají na minimální mzdě – bojí se změn, uživí rodinu i s málem, a málokdy se ozvou.

Zbytečně se podceňujeme

Jenomže dlouhodobě nízké příjmy nejsou jen o penězích, ale i o sebehodnotě. Prodavačky, uklízečky, servírky – každý den dělají práci, bez níž by provoz nefungoval. Ale odmítání přidání znamená pro mnoho z nich vzdát se snů, ztratit radost z práce a často i zdraví posouvat na vedlejší kolej.

Právě proto je potřeba, aby ani zaměstnanci na malých provozech neztráceli odvahu požádat o víc. Slušné jednání, argumenty o zkušenostech, o znalosti firmy, o loajalitě by měly být samozřejmost. Majitelé menších obchodů často nemají přehled o skutečných potřebách zaměstnanců, bojí se vyšších mzdových nákladů, ale je důležité mluvit otevřeně. Nepodceňujte se, buďte zdravě asertivní – vaše práce má cenu, zkušenosti jsou nezastupitelné.

Jitka dnes radí mladším: „Nebojte se říct o přidání. Nečekejte dvacet let. Když jste slušní, pracovití, zeptat se není ostuda.“ Vědomí vlastní hodnoty je základ, a přestože se mzdy v malé prodejně nezvednou skokově, každá otevřená diskuse je krokem k důstojnému životu.

Vaše práce je potřeba, zkušenosti neocenitelné a důstojný život je právo, ne luxus.

Zdroje: kurzy.cz, mpsv.cz