Po otevření zakázané hrobky všichni archeologové vymřeli. Stihli popsat, co viděli

Když se v roce 1922 vydal archeolog Howard Carter spolu se svým týmem do hrobky v Údolí králů v egyptském Luxoru, nemohli vědět, jaký osud je čeká. Když prorazili díru do kamenné zdi, našli úžasné věci. Mezi nimi byly zejména přes 3000 let staré šperky, zlato a další velmi cenné poklady.

Archeolog Howard Carter s sebou vzal i zvědavého sponzora George Herberta, který chtěl být u toho, co se týmu podaří objevit. Tým objevil hrobku faraona Tutanchamona, což šokovalo naprosto celý svět a vedlo to k obrovskému zájmu o Egypt i archeologii. Mluvilo se ale i o strašlivé kletbě, která měla být na objevitele svržena.

Kletba, která měla všechny členy týmu potrestat

Víra v údajné prokletí mumií se objevila už ve 20. letech 19. století, kde se o ní začalo mluvit. Každý, kdo znesvětí hrobku krále Tutanchamona, měl být potrestán ohromným zlem. Možná to nebylo poprvé, kdy se o kletbě mluvilo, ale jiné důkazy nejsou k dispozici. Jakmile se tým archeologa Carteta do hrobky vydal, rychle se začalo o kletbě spekulovat. A neštěstí na sebe nenechalo čekat.

Už několik měsíců po objevení hrobky záhadně zemřel první archeolog, což se okamžitě přetavilo v naprosté mediální šílenství. Tehdy byste nejspíš nenarazili na jiné titulky než „prokletí faraonů“. Napětí ale neustávalo, jen chvíli poté zemřel i sponzor Herbert. V roce 1926 byl seznam mrtvých ještě vyšší a snad všichni byli přesvědčeni, že na archeology a další členy týmu byla svržena kletba. Někteří zemřeli na zápal plic, jiní na infekci, jeden z archeologů spáchal sebevraždu, další člen zemřel udušením. Howard Carter zemřel až o celých 17 let později na rakovinu, přesto lidé stále věřili, že se jedná o kletbu.

Kletba, nebo pouhá plíseň?

Od té doby proběhlo několik studií, které ukázaly, že se s největší pravděpodobností nejednalo o žádnou kletbu, ale o plísně Aspergillus. Ta způsobuje vážné infekce, které mohou být pro jedince s oslabenou imunitou i fatální. „Potenciálně škodlivé houby přežívají v hrobkách extrémně dlouhou dobu a výsledky výzkumu naznačují, že tyto prodloužené fáze klidu mohou vést ke zvýšené virulenci,“ vysvětlili v roce 2003 angličtí lékaři Sherif El-Tawil a Tariq El-Tawil.

Ukázalo se, že tato informace skutečně dává smysl. Sponzor výpravy po většinu svého života trpěl onemocněním horních cest dýchacích. Když se jednoho dne řízl břitvou do místa, kde ho štípl komár, dostal otravu krve a poté zemřel na zápal plic. V hrobce se mohl nadýchat vzduchu s bakterií Aspergillus, která se hojně objevuje zejména na obilí – a v Tutanchamonově hrobce se nacházely koše s chlebem a obilím, které tam byly v době jeho smrti uloženy. Podobně tomu bylo i u dalších členů týmu.

Vědci si už léta lámou hlavu nad tím, jestli za všechno skutečně mohla pouhá bakterie, nebo jestli snad měla podíl na smrti členů týmu skutečně i nějaká kletba. Všechno zatím zůstává jen teorií, protože přesvědčivé důkazy neexistují. Je ale zřejmé, že mnozí lidé právě kvůli této události věří v kletbu faraona víc než kdy předtím.