Když za tuto práci vezme Čech, celá Evropa zírá s otevřenými ústy. Doma si bohužel nevydělá ani na slanou vodu

Dřevorubectví je jedním z nejstarších a nejnáročnějších řemesel, které má v Česku hluboké kořeny. Čeští dřevorubci jsou známí svou zručností, vytrvalostí a schopností zvládat i ty nejtěžší podmínky v lesích. Když se ale český dřevorubec rozhodne vyrazit za prací do Skandinávie, nestačí se divit – a s ním i jeho noví kolegové a zaměstnavatelé.

Zatímco doma si totiž za dřinu v lese často nevydělá ani na slanou vodu, ve Švédsku nebo Finsku je jeho práce ceněna zlatem a místní na něj hledí s respektem.

Práce v lese je všude stejně tvrdá: vstávání za tmy, těžká fyzická námaha, práce s motorovou pilou v mrazu i vedru, nebezpečí úrazu na každém kroku. Dřevorubec musí být silný, rychlý, mít cit pro stromy i techniku a zvládat samotu i týmovou spolupráci. Rozhodně to není práce pro každého.

Těžká fyzická práce není v ČR dostatečně ceněná

V Česku je ale tato profese dlouhodobě podhodnocená. Průměrná mzda v lesnictví se podle průzkumů pohybuje kolem 21 800 až 26 600 Kč, v některých regionech i méně. Pomocní pracovníci v lesnictví berou často jen minimální mzdu, a to za práci, která je nejen fyzicky náročná, ale i riziková.

Oproti tomu ve Švédsku nebo Finsku je situace zcela jiná. Skandinávské země si svých lesních dělníků váží a jejich práce je považována za klíčovou pro ekonomiku i životní prostředí. Ve Švédsku není sice stanovena zákonná minimální mzda, ale kolektivní smlouvy zajišťují, že i začínající dřevorubec dostane minimálně 14 000 švédských korun měsíčně (v přepočtu přes 30 000 Kč), průměrné mzdy v lesnictví se ale běžně pohybují kolem 30 000 až 40 000 SEK, což je v přepočtu 65 000 až 90 000 Kč. Ve Finsku je systém podobný – mzdy se určují kolektivními smlouvami a dřevorubci si zde vydělají několikanásobně víc než v Česku, a to i po odečtení vyšších daní a životních nákladů.

Proč je rozdíl tak propastný?

Ve Skandinávii je práce v lese vnímána jako prestižní a společensky důležitá. Lesy jsou obrovským bohatstvím a jejich správa je otázkou národní hrdosti. Dřevorubci mají často lepší pracovní podmínky, kratší pracovní dobu, více dovolené a lepší zázemí. Pracují s nejmodernější technikou, mají dobře zajištěné bezpečnostní standardy a jejich odbory jsou silné. Ve Švédsku nebo Finsku není ostuda být dřevorubcem. Naopak, je to profese, která budí respekt a uznání.

Češi, kteří odjedou pracovat do skandinávských lesů, bývají velmi žádaní. Jsou známí svou pracovitostí, spolehlivostí a schopností poradit si v každé situaci. Mnozí zaměstnavatelé si je pochvalují a jsou ochotni jim nabídnout lepší platové podmínky než místním, jen aby si je udrželi. „Češi jsou v lese neuvěřitelně šikovní, mají cit pro dřevo a jsou ochotni pracovat i v podmínkách, které by mnozí Švédové nebo Finové odmítli,“ říká jeden ze švédských lesních manažerů. Není výjimkou, že čeští dřevorubci si ve Skandinávii vydělají za měsíc tolik, kolik by doma měli za půl roku. A to i po odečtení nákladů na ubytování a dopravu.

Vydělat si čeští dřevorubci jezdí do zahraničí

Doma ale dřevorubec často živoří. Nízké mzdy, nejistota zakázek, tlak na snižování nákladů a nedostatek uznání vedou k tomu, že mladí lidé o tuto profesi nemají zájem. Lesy stárnou, chybí kvalifikovaní pracovníci a ti nejlepší odcházejí za lepším. Přitom české lesy potřebují odborníky jako sůl – kůrovcová kalamita, klimatické změny i potřeba obnovy krajiny kladou na lesníky a dřevorubce stále větší nároky. Místo toho, aby byli za svou práci odměňováni, často bojují s byrokracií, špatným vybavením a nízkou prestiží.

Rozdíl v platech je přitom jen špičkou ledovce. Ve Skandinávii mají dřevorubci nárok na kvalitní ochranné pomůcky, pravidelné školení, zdravotní péči a důchodové připojištění. Pracují v týmech, kde je bezpečnost na prvním místě, mají možnost kariérního růstu. V Česku je běžné, že dřevorubec musí pracovat s vlastní pilou, platit si část vybavení sám a o bezpečnost se starat na vlastní pěst. Odbory jsou slabé a zaměstnavatelé často využívají agenturní pracovníky nebo krátkodobé smlouvy.

Zlaté české ručičky!

Přesto však platí, že když se Čech pustí do práce v lese, zanechá po sobě stopu, které si všimnou i v těch nejvzdálenějších koutech Evropy. Jeho dovednosti, houževnatost a schopnost improvizace jsou vyhlášené. Když Češi přijedou do Švédska nebo Finska, místní kolegové často zírají s otevřenými ústy – a zaměstnavatelé je platí zlatem. Doma ale dřevorubec zůstává na okraji zájmu, s platem, který sotva pokryje základní životní potřeby.

Je to paradox dnešní doby. Profese, která je pro přežití a obnovu krajiny klíčová, je v Česku podhodnocená a přehlížená, zatímco ve světě si čeští dřevorubci získávají respekt a uznání. Možná je čas začít si vážit těch, kteří v lesích každý den odvádějí těžkou a nebezpečnou práci – dřív, než odejdou všichni za lepším. Protože až se české lesy ocitnou bez dřevorubců, bude už pozdě zjišťovat, kolik jejich práce opravdu stojí.