Kdo má doma tento druh psa, špatně skončí. Je prokletý a přináší neštěstí do domu

Není to labrador ani retrívr. Když se v pověstech mluví o černém psu, nemyslí se konkrétní plemeno, ale temný, mohutný a obvykle tichý tvor, který se zjeví, když se blíží něco velmi špatného. Třeba smrt. Nebo bouře. A někdy i neohlášená návštěva příbuzných. V různých zemích Evropy se příběhy o černých psech vyprávějí už stovky let. A nezřídka v nich končí lidé popáleni, bez dechu nebo přinejmenším pořádně vyděšení.

V českých lidových pověstech se černý pes objevuje nejčastěji jako noční zjevení. Má svítící oči, řetěz na krku a výraz, že vás právě přišel soudit. V některých verzích legendy střeží poklad, v jiných zase slouží jako posel ze záhrobí. Tak jako tak, pokud ho uvidíte, raději změňte trasu nebo si rovnou sedněte na lavičku a počkejte, až přejde věčnost.

Anglie má taky svého psa

Na Britských ostrovech se straší černým psem zvaným Black Shuck. Ten měl v roce 1577 zničit kostelní dveře během bouřky a zanechal po sobě pár otisků, několik mrtvých a dost silný marketingový potenciál. Od té doby ho lidi vídají u křižovatek, hřbitovů a všude tam, kde se děje něco, co vypadá jako začátek hororu.

Psychologie, barvy a čtyřnozí stíny

Černá barva v lidské kultuře vyvolává dojem tajemna, nebezpečí a smrti. Když se spojí se psem, který je už sám o sobě symbolem loajality, strážce nebo přechodu mezi světy, máte hotový archetyp na noční můru. V psychologii navíc černý pes symbolizuje depresi. Winston Churchill prý říkal, že když se mu nedaří, honí ho „black dog“. A rozhodně nemyslel pudla.

Realita v útulku. Fotka horší než kletba

Černí psi to nemají jednoduché ani mimo legendy. V útulcích se říká, že mají smůlu. Fotí se špatně, oči jim splývají s čumákem, výrazy mizí a výsledkem je často něco mezi rozmazaným stínem a rodinným hororem. Tomu se říká „syndrom černého psa“.

Jenže pozor. Ne všechno je tak černé, jak to na první pohled vypadá. Už v roce 1992 vyšla studie ze Severního Irska, podle které si lidé nejčastěji adoptovali psy černobílé. Čistě černí byli trochu vzadu, ale rozhodně nebyli poslední. O dost horší to měli psi v barvě „černá s rezavou“ nebo „zlatohnědá, co není ani jedno“.

V roce 2008 v Los Angeles analyzovali přes třicet tisíc adoptovaných psů a zjistili, že černých bylo adoptovaných dokonce o něco víc než ostatních. Podobně dopadla i analýza v New Yorku v roce 2013. Tamní útulky, které nezabíjejí psy, zjistily, že délka pobytu v útulku nijak nesouvisí s barvou srsti. Jinými slovy, černý pes tam nečekal déle než světlý. A někde byli dokonce černí psi adoptováni rychleji.

Tvář dělá charakter. I u psa

Vědci to začali zkoumat ještě hlouběji. V roce 2012 ukázali lidem obrázky různých psů a ptali se, co si o nich myslí. Vyhráli černí pudlové, které většina lidí označila za přátelské a hodné. Bílé pudlíky naopak lidé hodnotili jako o něco snobštější. Když se do testu přidali i černí labradoři, většina účastníků je považovala za mírnější než jiné velké psy. Takže žádná démonická aura. Spíš parťák na gauč.

Další experiment ukázal, že to není ani tak o barvě, ale o uších. Psi se sklopenýma ušima působili mileji a klidněji než ti s ušima jako satelit. A žlutí psi byli vnímáni jako přátelštější než černí. Ale rozdíly byly malé a spíš estetického rázu.

Když legenda štěká, ale realita jen olízne

Černý pes v mytologii možná zvěstuje smrt. Ten reálný vám spíš olízne brýle a zalehne vás na gauči. Pokud máte doma černého psa, rozhodně nemáte v domě kletbu. Máte chlupatého mazlíka, který na fotkách vypadá jako stín, ale v životě je často světlem rodiny.