Jako když hodíš sirku do sudu střelného prachu. Až to bouchne, Česku nebude pomoci

V každé zemi existují mapy, které zůstávají většině obyvatel skryté. Nezobrazují hranice okresů, železniční uzly ani sítě supermarketů, nýbrž místa, kde běh každodenního života přestává být samozřejmostí. Sociálně vyloučené lokality dnes v České republice nejsou jen anonymními čtverci na stránkách analýz úřadu práce nebo ministerstva vnitra – jsou stále víc varovným signálem, že někde na okraji společnosti se hromadí energie, kterou stačí malá jiskra roznítit v nekontrolovatelnou explozi.

Problémy, které tu léta doutnají, nepřináší jen dočasný diskomfort několika desítek nebo stovek lidí. Třaskavá směs nerovností, izolace, nespokojenosti a pocitu bezmoci je dnes nejsilnější v Ústeckém, Moravskoslezském a Karlovarském kraji. Právě zde se na malém prostoru koncentruje největší počet obcí a čtvrtí, na které zbytek společnosti dávno zapomněl.

Zapomenutá území: Kde „normální život“ končí

Stačí projet podvečerními ulicemi některých měst v severních Čechách nebo na Ostravsku a člověk rychle pochopí, proč odborníci stále častěji mluví o „sudu střelného prachu“. Nezaměstnanost zde mnohdy dosahuje trojnásobku republikového průměru, komunitní centra bojují o přežití a každý třetí dospělý má zkušenost s exekucí či dlouhodobou závislostí na sociálních dávkách. Služby, které jinde považujeme za samozřejmost – lékař, knihovna, kurzy, pomoc při hledání práce – zde buď chybí, nebo jsou mimo dosah. Vzniká tak uzavřený svět s vlastními pravidly, kde se nemalá část populace stává pro zbytek Česka neviditelnou.

Silně je cítit i generační propast. Děti, narozené už do prostředí vyloučení a chudoby, přebírají od rodičů nejen obavy a úzkosti do budoucna, ale i normy, které je v téhle pasti dále utvrzují: nízká vzdělanost, odmítání autorit, absence životních vzorů, odpor vůči systému. Vzniká tak samonosná spirála, která je těžko rozbitná i pro ty nejaktivnější neziskovky.

Tichá eroze důvěry a naděje

Jakákoliv dlouhodobá frustrace má jediná dvě možná vyústění – tichou rezignaci, nebo výbuch. V oblastech, kde dlouhodobě chybí investice, práce, šance na zlepšení a kde dřív dominantní průmysl vymizel bez adekvátní náhrady, vzniká zvláštní úroveň beznaděje. Zápas o přežití, ke kterému se denně upírají stovky rodin v pohraničí nebo v bývalých uhelných a hutních regionech, se pomalu mění v hluboké pohrdání státem i většinovou společností. Zatímco venku se točí nekonečné debaty o růstu ekonomiky, inflaci či školských reformách, tady vítězí úleva z každé přežité výplaty dávky.

Zásadní problém má ale několik vrstev: Nejenže nově příchozí pracovní trh často „nevidí“, ale i města jsou motivována problematické rodiny spíše přesouvat do sousedních lokalit, než hledat systémovou pomoc. Výsledkem jsou ghetoizace, urbanistické propady a faktická segregace stovek obcí, což je do budoucna nebezpečné pro stabilitu i největších českých měst.

Sociální napětí jako tikající bomba

Nejpalčivějším a pro společnost nejhrozivějším efektem let dlouhodobě ignorovaných problémů je narůstající sociální napětí. Každé dramatické zvýšení cen energií, vlny zdražování nebo omezování sociálních dávek tady vyvolává doslova existenční ohrožení. Jakmile pocit nespravedlnosti překročí práh snesitelnosti, začíná narůstat prostor pro radikální až extremistické postoje, které vyhrocují už tak vypjatou atmosféru. Historie i současnost z jiných evropských zemí ukazuje, že k výbuchu stačí někdy jen drobnost: jeden tvrdý zásah, uzavření fabriky, zásah exekutora nebo třeba jen nevhodná poznámka místního politika.

Průběžné napětí může roky doutnat v podobě malých konfliktů, ale pokud dojde k tzv. „sociální explozi“, proudí frustrovaná energie doslova celou společností – od nespokojenosti v ulicích přes protesty až po vlny kriminality či masový odliv obyvatel. Tyto procesy přitom nejsou nikdy přímočaré: Často se k nim přidává krize důvěry ve státní instituce, ochromení komunitního života a pocit ztráty bezpečí pro zbytek populace.

Prevence, nebo exploze…

Pokračující přehlížení problémů sociálně vyloučených lokalit je opravdu jako hrát si se sirkou u sudu střelného prachu. Pokud se nepodaří stav řešit koordinovaně, s respektem k regionálním odlišnostem a spoluprací všech (samospráv, státu, školství, firem i neziskovek), výbuch je dříve nebo později nevyhnutelný. Ten pak nebude „problém severu“ nebo úzké skupiny, ale dotkne se každého – a napravit jeho důsledky už nebude možné. Protože, jak ukazují zkušenosti z minulosti, některé exploze už prostě nejde vrátit zpět – a nejvíce to odnesou ti, kdo už tak nikdy neměli výhodný start: děti, mladé rodiny, senioři, komunity na okraji.

Česko by zkrátka mělo přijmout výzvu stát se společností, která svým „okrajům“ naslouchá a umí zasáhnout včas. Pokud ale budou problémy dále doutnat, může se stát, že až to bouchne, už skutečně nebude pomoci.