Děda říkával: Tohle se vaší generaci vymstí. A měl pravdu. Následky si teď ponese každý muž, žena i dítě v Česku

Když jsme byli malí, možná jsme se smáli dědovým řečem o tom, jak za jeho časů lidé šetřili, počítali koruny a koupili si nový televizor opravdu až tehdy, když našetřili dostatečný obnos. Dnes děda často říkává: „Žít na dluh se vaší generaci jednou vymstí.“

Žít na dluh, kupovat všechno hned, namísto aby člověk přemýšlel, co doopravdy potřebuje. Dnes se dědova slova stávají varováním, které už není jen moudrým povzdechem, ale realitou, kterou si musí uvědomit každý sám.

Všichni natahujeme ruku ke splátkám

Rychlý růst ekonomiky, dostupné půjčky, kreditky s „nafukovacím“ úvěrovým rámcem na lusknutí prstu, splátky na všechno od lednice po dovolenou, hypotéky na 80 %, kontokorenty… to vše se v posledních letech stalo doslova normou. Ještě nedávno jsme jako společnost žili s mýtem, že zadlužování je přirozené. Jenže opatrnost zůstala pod lavinou reklamních sloganů a přesvědčení, že si zasloužíme všechno hned a bez čekání.

Nejde pouze o jednotlivce – podobně lehkovážně totiž hospodaří i stát: rekordní státní dluh, rozpočtové schodky, závislost na krátkodobých půjčkách a do toho tlak na neustálé zvyšování výdajů. Ať už mluvíme o domácnosti, nebo veřejných financích, princip je stejný: Výdaje přerostly příjmy a úvahy o střídmosti a rezervách jsou spíš terčem posměchu než přirozenou součástí života.

Skoro každý má nějaký dluh

Desítky procent českých domácností žijí s nějakou formou půjčky – hypotéka, spotřebitelský úvěr, leasing, kreditní karta, splátkový prodej. Statistiky ukazují, že průměrné zadlužení domácnosti za poslední dekádu několikanásobně stouplo. Ale ještě znepokojivější je částka, která se pravidelně „protočí“ na splátkách za služby, zboží a životní styl. Nákupy dárků na Vánoce formou odložených plateb, dovolené na úvěr, nový telefon na dvacet měsíců bez navýšení i večeře v restauraci, kterou zaplatíme až za měsíc se pro mnoho lidí staly samozřejmostí – jenže splátky už ukrajují podstatnou část rodinných rozpočtů.

Největší část z celkového zadlužení domácností (1 805,5 mld. Kč, 74,9 %) tvořily ke konci září loňského roku úvěry na bydlení.

Znamená to ale, že podstatná část českého obyvatelstva žije v permanentní nejistotě, kdy jediný neočekávaný výdaj (oprava auta, ztráta práce, nemoc, růst splátky úroků) ohrozí celou rodinu nebo ji dlouhodobě žene do dluhové pasti.

Státní dluh budou splácet i naše děti

O státním rozpočtu a veřejném dluhu slyšíme často jen abstraktní čísla v televizních debatách. A pravda je taková, že každý rekordní schodek, každá půjčka na pokrytí mandatorních výdajů jsou peníze, které se budou muset jednou zaplatit – ať už vyššími daněmi, zhoršením služeb nebo inflací, která ukrajuje hodnotu úspor i mezd. Když stát neumí hospodařit, nemůže to čekat ani od svých občanů.

Český státní dluh v pololetí dosáhl rekordních 3,504 bilionu korun. Od začátku roku se zvýšil o 139 miliard korun, uvedlo ve čtvrtletní zprávě o řízení státního dluhu ministerstvo financí. Na každého Čecha tak teoreticky připadá dluh 322 170 korun.

Finanční gramotnost? Žijeme v iluzích

Spousta lidí má pocit, že rozumí financím. Počítají peníze na účtech, přehazují splátky, hledají „nejvýhodnější“ kreditku nebo půjčku. Jenže málokdo si poctivě sedne nad své příjmy a skutečně rozdělí každou korunu na nutné výdaje (bydlení, jídlo, doprava, povinné pojištění…), rezervu na neočekávané situace, pravidelné spoření a až nakonec peníze „na zábavu“. Velký problém je, že příjmy řady domácností jsou trvale menší než výdaje. Chceme žít „jako ostatní“, technologie nás nutí ke stále větší potřebě, i tlak ze sociálních sítí je nemilosrdný. Když na to nemám, vezmu si úvěr nebo leasing, vždyť to dělá každý.

Ekonomové i psychologové proto říkají: Cesta ven vede přes návrat k selskému rozumu starších generací – rozdělit své výdaje na nezbytné (musím zaplatit nájem, elektřinu, jídlo, léky…), rezervu (každý měsíc odložím aspoň 10 % na nečekané výdaje), spoření (aspoň malá část příjmu na horší časy, vzdělání, důchod nebo větší plánované nákupy). Zbytek je určený pro radost, ale nikdy na úkor povinností a budoucnosti.

Skromnost není ostuda, ale pojistka do života

Když se dnes řekne „skromnost“, lidé si často představují omezení, chudobu nebo nutnost něčeho se vzdát. Přitom jde o hodnotu, která byla pro přežití našich předků naprosto běžná. Děda říkal: „Když na to nemám, tak to prostě nekoupím. Ne kvůli ostatním, ale kvůli sobě.“

A měl pravdu. Skromnost chrání nejen před dluhy, ale i před životem v neustálém stresu, kdy máme spoustu věcí, ale pořád jsme nešťastní, protože to pravé štěstí se zkrátka koupit nedá.

Největší riziko dnešní doby není v tom, že budeme mít o jednu věc nebo zážitek méně, ale že si na to všechno půjčíme víc, než zvládneme splatit. A děti? Ty vyrůstají s pocitem, že všechno je hned – a až přijde první pád, srážka s realitou bude o to tvrdší.

Čím dříve všichni pochopíme, že krátkodobé potěšení se může rychle změnit v dlouhodobé trápení, tím větší šanci máme se z pasti dluhů vymanit. Největší výhra je totiž zatočit s vlastní spotřebou, nastavit si limity a přijmout zpátky kousek zdravé opatrnosti starší generace.