Dcera ve škole měla vyprávět o víkendovém zážitku. Učitelka si mě po škole odchytla a zle mi vynadala

Děti ve škole často vypráví své víkendové zážitky. Jenže tentokrát to neskončilo jen u vyprávění a k rozhovoru byla přizvána i maminka.

Povinná školní docházka je mnohdy více stresující pro rodiče než pro děti. Maminky i tatínkové se obávají toho, jak jejich dítě zapadne do kolektivu, jestli ho bude škola bavit a zda se mu povede dobře. Většinu dětí ale škola zpočátku baví. Mají nové zážitky i kamarády a baví je plnit domácí úkoly.

Jenže na 1. stupni základní školy se také rychle projeví to, že děti jsou ještě malé a často si neuvědomují, co a jak říkají. Jejich vyprávění bývá upřímné, ale někdy také trochu zmatené nebo přikrášlené. A tak se občas stane, že se nevinné školní vyprávění nečekaně promění v téma, které musí řešit i rodiče s učiteli.

Vyzvednutí dcery ze školy se protáhlo

Jednoho dne šla maminka jménem Bára do školy pro svou dceru, která chodí do 1. třídy. Vyzvedávání probíhalo vždy stejně, a tak ji ani nenapadlo, že by tomu nyní mohlo být jinak. Jenže když vešla do družiny, ihned k ní přispěchala učitelka, která jí s vážným výrazem řekla, že si musí promluvit. Taková slova maminka neslyšela ráda. Než došly do kabinetu, celou dobu musela Bára přemýšlet, co se vlastně stalo.

Bára si připadala znovu jako dítě

Když došly do místnosti, začala se učitelka ptát Báry, zda ví, co dělala její dcera o víkendu. Bára to samozřejmě věděla a tak to učitelce řekla. Už z těchto dotazů Báře přišlo, že se jí učitelka ptá jako kdyby mluvila s dítětem. Ale v místnosti stály 2 dospělé ženy. Poté, co maminka řekla, co její dcera dělala, bez servítek se do ní učitelka pustila.

Učitelka vynadala matce ve škole

„Jakmile jsem domluvila, ihned začala mluvit učitelka. Vynadala mi, jak si můžu dovolit nechat dítě bez dozoru. Netušila jsem o čem to mluví, ale učitelka pokračovala dál. Dcera prý při vyprávění v hodině řekla, že byla celý víkend s kamarády ve stejném věku v bazénu a rodiče byli pryč na návštěvě. O tom, že je někdo hlídal, nepadlo ani slovo,“ řekla Bára.

„Nevěděla jsem, zda mám nejdřív řešit to, jak se mnou učitelka mluví. Rozhodně nejsme nějaké kamarádky a ani nejsem její žák, aby se mnou mohla takto mluvit. Hodila jsem to ale za hlavu a s klidem jsem jí odpověděla, že moje dcera byla sice s kamarády v bazénu, ale společnost jim dělala i starší dcera, které je 20,“ dodala maminka.

Poté, co si společně vyjasnily celou situaci, se učitelka nakonec Báře omluvila za nedorozumění. Báře došlo, že učitelka jen dělá svou práci. A má o děti starost i mimo školu. Zároveň jí došlo i něco dalšího. Děti nemluví nepřesně proto, že by chtěly lhát. Ony prostě vnímají svět jinak než my dospělí.

Děti myslí jinak

Dětský mozek funguje odlišně od toho dospěláckého. Občas se tedy stane, že si příběh upraví, aby byl zajímavější. Jindy jim ani nedojde, že něco důležitého vynechaly a jejich vyprávění nedává smysl. Z toho důvodu je dobré, když se ve škole věnují slohu. Učí se vyprávět příběhy chronologicky a tak, aby dávaly smysl.

To, že se dětem občas plete fantazie s realitou, je také normální. Možná se to odvíjí od toho, že mají velikou představivost. Některé děti prostě jen špatně odhadnou, co by měly zmínit. Děti milují příběhy stejně jako pohádky. Ještě se ale nedrží toho, že by měly mluvit jen o faktech. A proto si někdy vyprávění přibarví, aniž by tím chtěly někoho poškodit.

Jak s tím pracovat?

Než dítěti vynadáte, že si při vyprávění toho, co se stalo, vymýšlí, zkuste to jinak. Pokuste se mu ukázat rozdíl mezi tím, co se doopravdy stalo a tím, co by si přály, aby se stalo. Začněte se ptát na podrobnosti, tím se dostanete společně k tomu, co se skutečně událo. Povídejte si i o běžných věcech a dítě se časem samo naučí, jak správně vyprávět.