Čistotní Vikingové měli otřesně nechutný hygienický návyk. Provozovali ho muži, ale trpěly tím ženy

Vikingové si získali pověst nelítostných bojovníků, obávaných nájezdníků a neohrožených mořeplavců. Méně známým, ale neméně fascinujícím faktem je, že na svou dobu patřili mezi nejčistotnější národy Evropy. Jejich záliba v osobní hygieně a úpravě zevnějšku byla natolik důkladná, že i středověcí kronikáři si všímali jejich voňavých vlasů, pravidelného koupání i upravených vousů.

Ale ne všechno, co se tehdy považovalo za čisté, by dnešním měřítkům obstálo. Jeden z každodenních rituálů, který Vikingové praktikovali při ranní očistě, působí z dnešního pohledu naprosto odpudivě. Zatímco mužům zajišťoval pohodlí a pocit svěžesti, ženy při něm musely zatnout zuby.

Vikingové byli upravení do posledního vousu

Když se řekne Viking, většina z nás si možná vybaví obra se sekerou, křičícího v bitevní vřavě. Ve skutečnosti ale šlo o kulturu, která byla překvapivě všestranná. Vikingové, původem ze Skandinávie, tedy dnešního Norska, Švédska a Dánska, nebyli jen nájezdníci, ale také obchodníci, zemědělci, osadníci a mistři mořeplavby. Žili přibližně mezi lety 800 a 1050 našeho letopočtu, a jejich vliv se šířil od Islandu až po Bagdád.

Navzdory své pověsti hrubých barbarů se o sebe Vikingové dokázali velmi dobře postarat. Z dochovaných předmětů a písemných pramenů víme, že dbali na svůj vzhled mnohem více než většina jejich současníků. Při pravidelných sobotních koupelích (islandsky laugardagur, tedy „den koupele“) používali mýdla z tuku a popela, hřebeny, pinzety, čističe uší nebo dokonce břitvy na úpravu vousů.

V Evropě se zatím nemyli a páchli

Zatímco Vikingové se česali a koupali alespoň jednou týdně, jejich vrstevníci v západní Evropě to brali o poznání volněji. Ve středověké křesťanské společnosti se časté koupání dokonce považovalo za známku hříšnosti a marnivosti. Veřejné lázně, kdysi populární v římských dobách, byly často opuštěny nebo přestavěny. Koupelna se v běžné domácnosti prakticky nevyskytovala. Zato v arabském světě, odkud k nám přichází i tento konkrétní příběh, byla hygiena přímo svatou povinností. A právě proto následující scéna působila na muslimského svědka natolik odpudivě.

Jeden po druhém do stejné misky

O nechvalně známém ranním rituálu víme díky arabskému spisovateli jménem Ahmad ibn Fadlān. Byl to učenec, diplomat a cestovatel, který byl v roce 921 vyslán na diplomatickou misi z Bagdádu k volžským Bulharům. Na své cestě se setkal s rusko-skandinávskými obchodníky, kteří byli pravděpodobně norského původu. Fadlān po sobě zanechal podrobný cestopis, kde popsal nejen jejich vzhled, pohřební rituály a zvyky, ale právě i to, jak se myli. A to, co spatřil ho skutečně znechutilo.

Podle jeho popisu přinášela každé ráno služka (pravděpodobně otrokyně) velkou dřevěnou misku s vodou. Postup byl vždy stejný. První muž si v misce umyl obličej, ruce a vlasy. Poté si pročesal vousy a vlasy hřebenem, vyfoukal nos, plivl do vody a miska šla dál. Ke druhému, třetímu, čtvrtému, až dokud si úplně všichni členové domácnosti nesdíleli svou dávku „čistoty“ ve stejné vodě, plné zbytků hlenů, slin, vlasů a nečistot. A po celou dobu tu misku nosila žena.

„Nejodpornější způsob očisty, jaký jsem kdy viděl,“ poznamenal si Fadlān do svých zápisků. A nutno dodat, že jako praktikující muslim měl velmi přísné představy o tom, co je čisté a co ne. V islámu je předepsaná tělesná očista vodou vždy z čerstvého zdroje, a společné sdílení misky by bylo nepředstavitelné. Dnes se někteří historici domnívají, že si Fadlān mohl celý zážitek přibarvit.