Česko na pokraji zkázy. Naplní se nejtemnější obava našich předků?

Už od počátků civilizací hledali lidé odpovědi na otázky o svém původu, smyslu života a především o budoucnosti. Strach z neznámého, obava z neštěstí nebo touha pochopit smysl náhodných pohrom vedly ke vzniku mýtů, legend a proroctví. Proroctví byla nejen způsobem, jak dát nepochopitelným událostem řád, ale také prostředkem, kterým si mocní často zajišťovali autoritu a upevňovali moc nad poddanými.

Apokalyptické vize v evropském kulturním prostoru nejsou ničím výjimečným, tradice biblické apokalypsy, starořeckých věšteb nebo středověkých proroctví byla po staletí živnou půdou pro šíření různých předpovědí o zániku světa, válkách a velkých pohromách.

Proroctví se stala součástí nejen literatury a umění, ale také běžného života. Lidé hledali vysvětlení pro epidemie, neúrodu či politické zvraty právě v těchto textech, které často slibovaly možnost poznat svůj osud a třeba i ovlivnit budoucnost. Fenomén věštění pronikl do každodenní reality a v těžkých dobách přinášel útěchu, někdy naopak podněcoval strach a nejistotu. Zejména v období nejistoty, kdy Evropu zasáhly války, morové rány nebo přírodní katastrofy, sílil zájem o tajemné předpovědi a proroky, mezi nimiž získala zvláštní postavení věštkyně Sibyla.

Kdo byla Sibyla

Původ samotného označení „Sibyla“ sahá hluboko do starověku. Nešlo o konkrétní osobu, ale o titul, který označoval věštkyni nebo starší ženu považovanou za moudrou a schopnou nahlédnout do budoucnosti. Starověké Řecko se považuje za kolébku této tradice, i když samotný kult Sibyl pravděpodobně přišel z Malé Asie, kde hrály významnou roli ženy věštící budoucnost ve službách boha světla a slunce.

Nejznámější příběhy o Sibyle pocházejí ze starého Říma. Římané přijali od Etrusků kult Sibyl a spojili jej s vlastními tradicemi. Legendární je příběh Sibyly Kumské, která měla předložit poslednímu římskému králi Tarquiniovi devět knih s věštbami o osudu říše. Když král její nabídku odmítl, zničila část knih v ohni a nabídla zbytek za stejnou cenu. Až když zůstaly jen tři knihy, král je konečně zakoupil.

Tyto knihy, známé jako Sibylinské knihy, byly uchovávány v chrámu a bylo do nich nahlíženo v době krize. Později však shořely při požáru Říma a jejich obsah byl ztracen.

Tradice Sibyly se postupně rozvíjela a šířila napříč Evropou. V antice bylo známo několik významných Sibyl, například perská, libyjská, delfská nebo tiburská. V průběhu staletí se jejich počet ustálil na dvanácti. Každá z těchto postav byla spojována s jiným místem a obdobím, všechny však měly jedno společné: měly být prostřednicemi božského hlasu a schopny předpovědět zásadní události nejen pro jednotlivé národy, ale i pro celý svět.

Sibylina proroctví: Od starověku k evropskému středověku

Texty přisuzované Sibyle, známé jako Oracula Sibyllina, vznikaly v širokém časovém rozpětí mezi 2. stoletím před naším letopočtem a 4. stoletím našeho letopočtu. Většina z nich byla původně psána v řečtině, později byly rozšířeny o křesťanské motivy. Soubor těchto textů je rozdělen do čtrnácti knih a zahrnuje proroctví židovského, křesťanského i pohanského původu.

Sibylina proroctví nebyla vnímána jako jediné dílo. Šlo o soubor různorodých textů, které vznikaly podle aktuálních společenských nebo politických potřeb. Nejstarší části, například třetí kniha, vznikly v prostředí starověkého Egypta a nesou jasné stopy židovské tradice. Čtvrtá kniha zase zachycuje reálné historické události, jako byla zkáza Pompejí nebo zničení jeruzalémského chrámu.

Křesťanští autoři tyto texty dále upravovali a rozšiřovali, což zvýšilo jejich popularitu v celé Evropě. Apokalyptické motivy, které se v nich opakovaně objevují, měly silný vliv na kolektivní představy o konci světa.

Během středověku se Sibylina proroctví rozšířila mezi vzdělané vrstvy i prostý lid. V některých obdobích byla vkládána dokonce do rukopisů Bible. Největší vliv získala Tiburtinská Sibyla, jejíž vize o konci světa fascinovaly Evropu mezi 11. a 16. stoletím. Rukopisy s jejím proroctvím kolovaly po celé Evropě a posilovaly víru v blížící se apokalypsu.

Proroctví o Praze a zkáze českých zemí

Zvláštní kapitolu tvoří vztah Sibyliných proroctví k českým zemím. V českém prostředí získala tato legenda na popularitě zejména díky Aloisovi Jiráskovi, který ve svých Starých pověstech českých věnoval Sibyle roli prorokyně osudu českého národa. Podle těchto pověstí Sibyla předpověděla českým zemím období slávy, ale také budoucí zkázu. Měla hovořit o velkých městech, z nichž nejvýznamnější měla být Praha, město nádherné, slavné a bohaté. Zároveň však varovala, že právě z Prahy se rozšíří různé ohavnosti a hříchy, což přivede na český národ Boží trest.

Sibyla ve své předpovědi hovořila o tom, že Prahu zničí oheň a povodeň a její trosky zarostou bodláčím a keři. Jen několik málo měst, která zůstanou věrná pravdě a spravedlnosti, přežije tuto zkázu. Proroctví popisuje také konkrétní znamení přicházející pohromy, například že se zkrátí den, zeslábne sluneční svit nebo sklizeň bude probíhat v době zimy. Zmíněny jsou dokonce i virové epidemie, což dává prostor pro spekulace a volné výklady v souvislosti s událostmi moderních dějin.

Tyto vize se v české společnosti znovu objevovaly ve chvílích neštěstí, válek nebo přírodních katastrof. Během povodní v roce 2002 nebo během epidemie covidu-19 se často objevovaly odkazy na dávná Sibylina proroctví, která měla tyto události údajně předpovědět. Ve skutečnosti však šlo o obecně formulované texty, které byly v různých dobách aktualizovány podle aktuálních událostí a potřeb.

Vliv Sibyliných proroctví na evropské a české dějiny

Historická fakta ukazují, že Sibylina proroctví byla vždy spíše obecnými vizemi než konkrétními předpověďmi. Jejich význam spočíval hlavně v tom, že nabízela rámec pro interpretaci dějinných zvratů. V době krizí bylo snadné v nich nalézt potvrzení vlastních obav a pocitu ohrožení. Stejně tak je ale pravdou, že tato proroctví často sloužila jako nástroj manipulace. Vládci, církevní představitelé nebo další mocenské skupiny je mohli využívat k posílení své pozice, udržení kázně nebo dokonce ke zdůvodnění války či represí.