Jak přežili středověcí rytíři tropická vedra v železném brnění? Proměnilo se ve smrtící pec, ale našli geniální trik, který jim zachránil život

Také vidíte středověkého rytíře jako neohroženého muže v blyštivé zbroji, jak se sklání před dámou svého srdce nebo vyráží do boje za slávu a čest? Jenže ve skutečnosti byla role rytíře daleko méně pohádková než ve filmech, byla totiž více svázaná s každodenním bojem o přežití, o moc i majetek. Středověcí rytíři byli v první řadě profesionální válečníci, zkušení, skvěle vycvičení a často velmi ambiciózní. V raném období si mohl titul rytíře vydobýt téměř každý schopný mladý muž, později šlo spíše o výsadu urozených rodů a titul se dědil z otce na syna.

Životní dráha rytíře začínala velmi brzy. Už kolem sedmého roku života byli chlapci posíláni do služeb jako pážata, kde se učili nejen boji, ale i životu na dvoře, správným způsobům a dovednostem, které patřily k jejich stavu. Později procházeli tvrdým fyzickým i mentálním výcvikem, trénovali zacházení s mečem, kopím, zvládali jízdu na koni i plavání a pravidelně posilovali svou vytrvalost. Až když prošli všemi stupni výcviku, mohli být pasováni na rytíře. Samotná rytířská služba ale neznamenala jen schopnost bojovat, ale také loajalitu k pánovi a později, zejména pod vlivem církve, i určitý morální kodex, jehož skutečné dodržování bylo ve skutečnosti často přinejmenším sporné.

Z čeho se vyrábělo středověké brnění

Bez brnění by středověký rytíř nebyl rytířem. Oděv z kovu, kůže nebo jejich kombinace byl výsledkem dlouhodobého vývoje. Nejstarší zbroje byly kožené, později je nahradila kroužková zbroj, a nakonec přišly slavné plátové pancíře, které se proslavily zejména v období vrcholného středověku. Výroba brnění byla náročná na čas, materiál i dovednosti. Kvalitní zbroj si mohla dovolit jen šlechta nebo velmi bohatí bojovníci, protože cena se šplhala do závratných částek.

Celotělové plátové brnění bylo vždy individuálně přizpůsobené majiteli. Zkušení platnéři a zbrojíři navrhovali každý kus tak, aby chránil nejzranitelnější místa, a přitom co nejméně omezoval v pohybu. Základ tvořily vrstvy tvrzené oceli, doplněné o kůži a textil. Neexistoval univerzální střih, brnění pro turnaj bylo jiné než výzbroj do bitvy nebo na souboj jeden na jednoho. Průměrná váha kvalitního pancíře se pohybovala mezi 25 až 40 kilogramy, což je sice hodně, ale s ohledem na rozložení váhy a důmyslné konstrukční řešení nebylo brnění tak nepraktické, jak si dnes často představujeme.

Brnění chránilo před údery mečem, šípem nebo kopím, ale neznamenalo, že by byl rytíř neporazitelný. Každý typ výzbroje měl svá slabá místa, například v podpaží, v tříslech nebo v oblasti kloubů. Zkušený protivník se vždy snažil zaměřit právě na tato místa. Navíc nebylo možné zbroj nosit přímo na holé tělo. Základem byla silná lněná nebo vlněná košile, případně speciální prošívaný kabátec, který chránil před otlaky a odváděl pot. Bez těchto vrstev by bylo nošení pancíře nemyslitelné.

Brnění v letním žáru

Ochrana, kterou brnění poskytovalo, však měla jednu zásadní nevýhodu. Kovové pláty se na slunci rychle rozehřívaly, a uvnitř se teplota během několika minut vyšplhala k hodnotám, které byly na hraně snesitelnosti. Zbroj se stávala doslova pohyblivou pecí a hrozilo reálné nebezpečí přehřátí, kolapsu i smrti. Každý, kdo někdy vyšel v létě ven ve tmavém oblečení, si dokáže představit, co se muselo odehrávat pod silnými ocelovými pláty. Rytíři, kteří museli v takovém prostředí bojovat, pochodovat nebo jen čekat na rozkaz, museli často snášet hodiny utrpení.

Moderní experimenty s replikami středověkých brnění jasně ukázaly, že energetický výdej v plátové zbroji je vysoký, ale ještě mnohem větší problém představuje právě horko. Ve středověku byla situace obzvlášť kritická například při taženích do jižních krajů nebo během křížových výprav, kdy bojovníci museli čelit nejen nepřátelům, ale i pražícímu slunci. Historické záznamy dokládají, že rytíři často kolabovali kvůli vyčerpání a přehřátí, někdy došlo i k úmrtí mimo samotný boj. Některé prameny uvádějí, že na horko a vyčerpání zemřelo během bitev nebo tažení víc rytířů než v samotných střetech.

Geniální trik, jak přežít v brnění i během tropických veder

Navzdory všem těmto problémům si rytíři dokázali s extrémním horkem poradit překvapivě efektivně. Trik spočíval v promyšleném vrstvení a využívání jednoduchých, ale účinných metod ochlazování. Základ tvořilo už zmíněné spodní prádlo a prošívaný kabátec, který byl schopen zadržovat vodu. Rytíři před nasazením brnění často namáčeli spodní vrstvy v chladné vodě. Tento improvizovaný „chladič“ jim dokázal na několik hodin výrazně ulevit. Voda postupně vysychala a odváděla z těla teplo, což zpomalovalo přehřátí. Pokud byla možnost, zbrojnoši pomáhali rytířům tím, že je polévali studenou vodou i během boje, nebo aspoň v přestávkách.

Brnění samotné nebylo hermeticky uzavřené. Většina typů obsahovala řadu mezer a otvorů, které umožňovaly aspoň základní cirkulaci vzduchu. Klouby, podpaží nebo třísla byly schválně ponechány volnější právě kvůli ventilaci. Mnoho rytířů během pochodů sundávalo některé části zbroje, například přilbu nebo rukavice, aby ulevili přehřátému tělu. Nikdo samozřejmě nechtěl zbytečně riskovat, a tak v největších vedrech nosili kompletní brnění opravdu jen tehdy, když bylo absolutně nezbytné.

Skryté zdravotní problémy života v brnění

Nošení brnění však přinášelo i další úskalí, která neměla nic společného s bojem. Rytíři trávili dlouhé hodiny v sedle a kvůli nedostatečné hygieně i vysokým teplotám trpěli celou řadou zdravotních komplikací. Nejznámější byla tzv. anální píštěl, tedy bolestivý a nebezpečný stav, kdy vzniká zánětlivý kanálek v oblasti konečníku. U rytířů, kteří kvůli pancíři a neustálému tření trávili v sedle velkou část života, šlo o častý problém. Léčba byla ve středověku extrémně bolestivá a riziková, přesto ji někteří chirurgové, například Jan z Arderne, dovedli ke značné dokonalosti.

Mimo píštěle se rytíři museli vyrovnávat i s opruzeninami, kožními infekcemi, chronickými bolestmi zad a kloubů a dalšími následky dlouhodobého nošení zbroje. Právě proto bylo dobře navržené větrání a vrstvení oblečení pod pancířem naprosto zásadní nejen kvůli pohodlí, ale i kvůli přežití.

Středověký rytíř zkrátka nebyl žádný romantický hrdina, ale tvrdý a vynalézavý bojovník, který dokázal přežít i v těch nejdrsnějších podmínkách. Brnění mu sice poskytovalo vynikající ochranu, ale v tropickém vedru se stávalo těžko snesitelnou zátěží. Díky vrstvení prádla, důmyslným ventilačním otvorům a jednoduchým metodám ochlazování však dokázal přežít i tam, kde by běžný člověk rychle podlehl. Skutečný středověk nebyl nikdy tak pohádkový, jak se zdá na obrazech, ale i v téhle tvrdé realitě dokázali rytíři prokázat pozoruhodnou schopnost přizpůsobení a přežití.