Komunisti ho vynášeli do nebes, ale jízda v něm byla utrpení. Toto je bezkonkurenčně nejhorší auto východního bloku

Mnohým pamětníkům se jistě vybaví doby, kdy byl tento automobil symbolem sovětské techniky a hrdosti. Komunistický režim jej prezentoval jako důkaz pokroku a schopností sovětského průmyslu, v novinách i na plakátech byl v té době vynášen do nebes – vždyť byl přece vyroben v samotné Moskvě, v srdci tehdejšího socialistického světa. Jenže realita na silnicích byla o poznání méně růžová.

Jízda v Moskviči byla pro mnohé utrpením, které si dnes už málokdo dokáže představit. A není divu, že právě Moskvič bývá označován za bezkonkurenčně nejhorší auto východního bloku.

Sovětský zázrak z Moskvy

Historie Moskviče sahá až do 30. let minulého století, kdy vznikla automobilka KIM, později přejmenovaná na AZLK, která se stala hlavním výrobcem těchto vozů. Po druhé světové válce byly první Moskviče v podstatě kopií německého Opelu Kadett, jehož výrobní linku Sověti získali v rámci válečných reparací. V 50. a 60. letech se Moskvič stal jedním z mála dostupných vozů pro obyvatele SSSR. Komunistická propaganda jej prezentovala jako auto pro lid, které zvládne ruské silnice, mrazy i každodenní provoz.

Tvrdé odpružení a utrpení za volantem

Realita však byla značně odlišná od oficiálního obrazu. Komfort jízdy byl v případě Moskviče prakticky neznámé slovo. Odpružení bylo tvrdé, což znamenalo, že každá nerovnost na silnici se přenášela přímo do páteře řidiče i cestujících. Zatímco v propagačních materiálech se zdůrazňovala robustnost a odolnost, v praxi to znamenalo, že auto skákalo po silnici jako koza a delší cesty byly utrpením nejen pro tělo, ale i pro nervy. Zvláště v zimě, kdy sovětské silnice připomínaly tankodrom, byl zážitek z jízdy v Moskviči skutečně nezapomenutelný.

Další kámen úrazu představovala sedadla. Ta byla tvrdá, úzká a špatně tvarovaná, takže i krátká jízda znamenala bolest zad a neustálé hledání polohy, ve které by se dalo alespoň chvíli vydržet. O ergonomii, jak ji známe dnes, nemohla být řeč. V zimě byla kabina často promrzlá, v létě se naopak měnila v saunu. Nastavení sedadel bylo omezené a často nefungovalo vůbec. Řidiči si tak museli na Moskvič zvyknout, nebo si vypěstovat silnou odolnost vůči nepohodlí.

Poruchovost a podpultové náhradní díly

Moskviče byly pověstné svou poruchovostí a technickou zastaralostí. Motory byly sice jednoduché, ale často nespolehlivé, podvozek trpěl na špatných silnicích a elektrická instalace byla zdrojem neustálých problémů. K tomu se přidával věčný problém s náhradními díly. Zatímco v propagačních brožurách se psalo o snadné údržbě, v praxi bylo shánění dílů často nadlidským úkolem. Majitelé Moskvičů byli nuceni improvizovat, opravovat auta svépomocí nebo shánět díly na burzách a vrakovištích, kde však byla nabídka omezená a kvalita pochybná.

Moskvič jako symbol doby a zklamání

Přestože byl Moskvič v socialistických zemích prezentován jako automobil pro každého, v praxi se stal symbolem zklamání a frustrace. Zatímco západní vozy nabízely pohodlí, spolehlivost a design, Moskvič zůstával věrný svému původu – byl jednoduchý, zastaralý a nepohodlný. Pro mnoho rodin byl však často jedinou možností, jak se dostat k vlastnímu autu. A tak se Moskvič stal součástí každodenního života, ať už chtěně, nebo tak trochu nuceně.

Dnes už Moskviče na silnicích téměř nepotkáte. Pro sběratele mají určitý půvab, ale většina pamětníků si na ně vzpomíná s úsměvem i úlevou, že už v nich nemusí jezdit. Jízda v Moskviči byla dobrodružstvím, které prověřilo nejen technické dovednosti, ale i fyzickou odolnost. Přesto zůstává Moskvič jedním z nejvýraznějších symbolů východního bloku – auto, které komunisté vynášeli do nebes, ale které v praxi znamenalo pro obyčejné lidi spíše test odvahy než radost z jízdy.

Moskvič je dokonalým příkladem toho, jak se může propast mezi propagandou a realitou stát každodenním zážitkem milionů lidí. Technické nedokonalosti dělaly z Moskviče auto, které si své místo v dějinách vysloužilo spíše jako odstrašující příklad než jako předmět obdivu. Přesto – nebo právě proto – na něj mnozí vzpomínají s nostalgií, která je možná stejně tvrdá jako odpružení jeho podvozku.

zdroje: moskvichklub.cz, garaz.cz, autorevue.cz