Když Kreml napodobí strýčka Sama: Tento automobilový paskvil mohl vzniknout jen v Rusku. Puknete smíchy

Moskva, 1938. Zatímco Spojené státy křižovaly silnice ve vozech s chromovanými křivkami a burácejícími osmiválci, Sovětský svaz přišel s vlastním luxusním sportovním vozem. Měl to být důkaz pokroku, důvtipu a industrializace pod záštitou pracující třídy. Vznikl GAZ GL-1, rudě nalakovaný prototyp, který se snažil připomínat americký hot-rod, ale připomínal spíš špatně složenou dětskou hračku.

GAZ GL-1 vznikl jako první oficiální sovětský pokus o sportovní vůz. Vyrobila ho Gorkijská automobilka (GAZ), která už dříve získala licence na výrobu klonů Fordů, konkrétně modelů GAZ-A a později GAZ-M1. Právě z M1 vznikl GL-1. Doslova.

Inženýři vzali sériový podvozek, přetáhli přes něj lehce zkosenou karoserii, zkrátili čumák, seškrábli zbytečný luxus a k vozu přidali odlehčený interiér. Výsledkem byl vůz, který měl rychlostní ambice, ale tvářil se jako něco mezi americkým Cordem 810 a mechanickou rybou.

Výkon papírově úctyhodný. Vizáž k popukání.

První verze z roku 1938 dostala čtyřválcový motor o objemu 3,3 litru, vyladěný na tehdejších 65 koní. Při váze kolem 1000 kg to nebyla žádná raketa, ale inženýři z GAZ slavili úspěch. Podařilo se dosáhnout rychlosti 148 km/h, což byl rekord v rámci Sovětského svazu.

Jenže zatímco ve Státech se tehdy už testovaly aerodynamické koncepty s proudnicovými karoseriemi, GL-1 vypadal spíš jako závodní šlapací autíčko. Přiléhavé blatníky, krátká karoserie a rudá barva mu dodávaly dojem, že každou chvíli z něj vyskočí pionýr s transparentem.

Verze číslo dvě – o chlup méně vtipná

V roce 1940 dostal GL-1 novou šanci. Tentokrát s šestiválcovým motorem z GAZ-11, výkonem 100 koní a ambicí překonat sám sebe. Povedlo se. Vůz údajně dosáhl rychlosti přes 160 km/h. Ale otázkou zůstává, zda měl někdy šanci na srovnání se západní konkurencí.

Pokud jste v té době stáli vedle Packardu, Buicka nebo i základního Fordu, GL-1 působil trochu jako domácí mazlíček, kterého si vaše dítě postavilo z plechovek a lepidla. Vzdušné tunely zřejmě neviděl ani na fotce. Zato prý budil rozruch. Podle některých svědectví vyvolával při testech salvy smíchu i mezi dělníky.

Východ versus západ

Srovnáme-li GL-1 s tehdejšími americkými vozy, rozdíl je nejen technologický, ale hlavně estetický. Cord 810, jeden z designově nejodvážnějších amerických vozů 30. let, měl skryté světlomety, elegantní linie a uhrančivý interiér. GL-1 měl místo toho šrouby koukající z boků, plechový výfuk a volant, který vypadal jako z náklaďáku.

Z technického hlediska působí GL-1 proti Cordu téměř jako kočárek vedle letadla. Cord 810 měl v roce 1936 pod kapotou pokročilý osmiválec s objemem 4,7 l, pohon předních kol a dosahoval výkonu až 125 koní. Na svou dobu šlo o špičku.

Oproti tomu GL-1 spoléhal na základní čtyřválec o objemu 3,3 l (později šestiválec s 100 k), klasický zadní pohon a jednoduchou manuální převodovku. Tam, kde Cord zvládal až 160 km/h pohodlně a se stylem, musel GL-1 tlačit svůj výkon na hranici možností.

I ve výbavě byl rozdíl do očí bijící. Zatímco Cord nabízel elektrické doplňky a luxusní interiér, GL-1 měl sotva sedačku a spínač.

A pak ho spolkla válka

Oba prototypy GAZ GL-1 pravděpodobně zmizely během druhé světové války. Ať už kvůli přesunům, zničení nebo prostě tichému konci v garáži. Ale legenda žila dál. V roce 2010 vznikla v Rusku precizní replika druhé verze vozu, která dnes zdobí výstavní prostory automobilového muzea v Moskvě. A přitahuje davy. Ne kvůli kráse, ale kvůli své absurditě.

GAZ GL-1 je symbolem éry, kdy se v Sovětském svazu míchaly sny o americké eleganci s realitou centrálně řízené výroby. Výsledkem byl vůz, který chtěl být Cordem, ale skončil jako plechový pionýr.