Češi mu přezdívají „železná panna“. Pár hodin řízení v tomto ruském voze a cítíte se jako po výslechu STB

Na první pohled vypadal jako obyčejné auto, ale jakmile jste se v něm posadili, pochopili jste, proč si vysloužil tak nelichotivou přezdívku. Sovětský Záporožec, konkrétně modely ZAZ 966 a 968, byl východním světem označován za lidové vozidlo. Pro některé obyvatele Československa však představoval spíš nástroj mučení. Ne snad rychlostí nebo výkonem, ale tím, co čekalo uvnitř.

Interiér Záporožce se zapsal do paměti tisícům řidičů. Přestože byl oficiálně určen pro běžné lidi, jeho vnitřní prostor by v dnešním měřítku neobstál ani v kategorii pracovního nářadí. Plasty byly tvrdé, šedé a nevzhledné. V mnoha případech se jednalo o lisovaný plast tak nízké kvality, že se při vyšších teplotách deformoval, a v zimě působil skoro jako kámen.

Tvrdý jako ocel, nepohodlný jako výslech

Typickým rysem byla ostrá palubní deska. Nešlo o designérský výstřelek, ale o důsledek toho, že vývoj vozu byl veden především snahou snížit náklady. Výsledkem byly okraje spínačů s hranami ostrými jako břitva a ovladače, které byly nejen nepohodlné, ale i potenciálně nebezpečné. Řidič mohl při prudším manévru nebo nehodě narazit hlavou do hranaté desky nebo kovového volantu, což se podle dobových záznamů skutečně stávalo. Právě kvůli tomu si auto vysloužilo přezdívku „železná panna“, tedy mučící nástroj přestrojený za dopravní prostředek.

Kovová madla a minimalistické peklo

V Záporožci bylo všechno podřízeno jednoduchosti výroby. Dveřní madla byla často z neopracovaného kovu, bez jakéhokoliv plastového obalu. Při delší jízdě v zimě nebylo nic neobvyklého, že vám přimrzla ruka ke klice. V létě se zase naopak zahřála do takové míry, že jste se mohli i spálit. Okna se často ovládala tak ztuha, že bylo nutné pomáhat si oběma rukama.

Přístrojová deska postrádala jakýkoli komfort. Minimální počet kontrolek, žádné obložení, jediný kulatý rychloměr a několik nesourodých spínačů. Teplo z topení šlo často jen na nohy řidiče, zatímco spolujezdec klepal kosu. Ventilace fungovala spíš jako parodie. A co bylo skutečně raritní? Některé modely měly na podlaze otvor zakrytý gumovou zátkou, který se dal v zimě vyndat a na zamrzlém jezeře se dalo rybařit z „pohodlí“ vozu.

Anatomie nepohodlí

Sedadla připomínala spíš lavice než cokoli, co by dnes automobilový průmysl označil za místo k sezení. Byla nízko položená, tvrdá a bez bočního vedení. Při zatáčkách člověk neřídil jen auto, ale zároveň bojoval o udržení vlastní polohy. Podle pamětníků šlo o auto, kde se člověk při delší cestě cítil podobně jako při nepříjemném výslechu. Ne snad fyzickým násilím, ale postupným nahlodáváním nervů, těla a trpělivosti.

K tomu se přidával i zvuk motoru umístěného vzadu, který připomínal spíš rozladěné sekačky než automobil. Vibrace karoserie byly všudypřítomné, stejně jako silný zápach oleje a výfukových plynů, které se při poruše těsnění dostávaly i do kabiny.

Úsměvná legenda, která přežila

Navzdory všemu, čemu řidiči čelili, si Záporožec zachoval jakousi dávku retro sympatie. Možná právě proto, že byl tak špatný, se na něj vzpomíná s úsměvem. V dobových reklamách se vyzdvihovala jeho dostupnost a jednoduchost, ale málokdy se mluvilo o tom, že se v interiéru dá člověk reálně zranit i bez nehody.

Z pohledu dnešní bezpečnostní legislativy by auto neprošlo ani jako dětská hračka. Ale tehdy bylo symbolem mobility východního bloku a jeho konstrukce odrážela dobu, v níž vznikalo. Přezdívka „železná panna“ není jen nadsázka. Je to popis reálného pocitu z jízdy v autě, kde každá hrana mohla bolet.

Alternativní realita socialistického cestování

Záporožec byl často považován za východní odpověď na lidové vozy typu Fiat 500 nebo VW Brouk. Jenže zatímco Italové a Němci se soustředili na ergonomii a komfort v mezích možností, v Sovětském svazu panovala jiná pravidla. V autě se mělo hlavně jezdit, nikoli si to užívat. Komfort byl druhořadý a otázka bezpečnosti? Spíš formální.

Auto se však dostalo i do Československa, a to ve větším množství. Jeho nízká cena byla lákavá, a mnozí ho brali jako přijatelnou alternativu v časech, kdy výběr byl omezený. Přesto si dodnes drží status nejtvrdšího vozu východního bloku. Ne snad konstrukcí, ale dojmem, jaký zanechal.

A právě tím se přezdívka „železná panna“ zapsala do historie českých silnic, nebyla vymyšlena z legrace, ale jako autentická reflexe toho, co se v těchto vozech skutečně odehrávalo.