Toto není optický klam, ale nejplacatější tank na světě. Co je to za stroj?
Počátkem 60. let 20. století, kdy se zrychlil vývoj raketových zbraní, obrátili konstruktéři výrobců tanků svůj zrak k možnosti vytvoření tanku střílející raketové zbraně, píše web Global security.
Zdálo se tehdy, že jedním z perspektivních směrů vývoje tankové výzbroje je instalace na tank raketových zbraní již nikoliv jako doplňkové, ale jako primární. Myšlenka vytvoření malého, obratného, vozidla vybaveného výkonnou raketovou výzbrojí s velkým dosahem byla v té době pro sovětské konstruktéry velmi aktuální. Jedním z příkladů tohoto směru v historii domácí tankové konstrukce je projekt vytvoření raketového tanku známého jako „Objekt 775“ (na bázi podvozku tanku T-64).
Práce na tomto novém projektu probíhaly v SSSR, v konstrukční kanceláři Čeljabinského závodu, v letech 1962 až 1964. Vedoucím a hlavním konstruktérem projektu byl Pavel Isakov. V krátké době konstruktéři vypracovali pracovní výkresy budoucího stroje, novou konstrukci podvozku a dispoziční schéma. Od klasického uspořádání se lišilo tím, že oba členové posádky, mechanik-řidič i velitel, tedy střelec-operátor, sídlili ve zvláštní, izolované kabině, umístěné ve věži tanku. Při otáčení věže se kabina otáčí spolu s ní. Se sedadlem řidiče byla spojena samostatná nezávislá konstrukce, která umožňovala jezdci být vždy čelem vpřed, bez ohledu na to, na které straně je věž tanku.
Charakteristickým rysem konstrukce korby a věže bylo, že se díky originálnímu schématu pro ubytování posádky podařilo výrazně snížit výšku stroje a tím snížit jeho zranitelnost, což umožnilo použít v boji jako úkryt i většinu drobných záhybů. Nízká silueta vozů však omezovala členy posádky v přehledu a sledování vývoje na bojišti.
Jako pohonná jednotka byl zvolen pětiválcový vznětový tankový motor Oppositnyj 5TDF s kapalinovým chlazením o výkonu 700 koní, zajišťující průměrnou rychlost pohybu po pevné půdě až 70 km za hodinu. Kapacita palivových nádrží umožňovala vozu ujet bez dalšího tankování více než 550 km. Na rozdíl od předchůdců (IT-1, „Objekt 287“, „Objekt 430“) bylo u „Objektu 775“ rozhodnuto o změně konstrukce odpružení.
Místo torzního odpružení bylo instalováno hydropneumatické, vybavené mechanismem změny vůle v závislosti na bojové situaci a charakteru terénu. Věž raketového tanku byla odlitá, se zploštělým čumákem, s velmi nízkou siluetou, takže výška stroje činila 1740 mm. Korba stroje se chystala svařovat metodou na tupo, válcovaný pancéřový plech o tloušťce listu 30 až 120 mm, což umožnilo, vzhledem k malým rozměrům a malé pro tento typ stroje hmotnosti (ne více než 37 tun), aby pancéřová ochrana stroje byla srovnatelná s pancéřovou ochranou těžkých tanků. Kromě toho, aby byla posádka chráněna před radiací v případě použití jaderných zbraní, byly pancéřové desky uvnitř pokryty speciální směsí na bázi plastů.
Hlavní zbraní nového „stíhače tanků“ byl 125mm kanonový raketomet s poloautomatickým mechanismem nabíjení D-126, vytvořený v OKB-9 a schopný odpalovat jako obvykle neřízené protitankové a řízené střely na dostřel až 4 000 (NRS) a (PTUR) až 9 000 metrů. Kromě toho zde byl instalován jeden 7,62mm tankový kulomet SGMT. Munici tvořilo 22 vysoce explozivních projektilů-střel a 15 řízených střel „Tajfun“ 9M15, kumulativní hlavice, která může propálit až 250 mm pancíře pod úhlem 60° a schází až 500 mm pod úhlem 90° na vzdálenost až 4 000 metrů. Tento přebytek stačil ke zničení jakéhokoli zaručeně nejtěžšího a nejlépe pancéřovaného tanku, kterým se v té době vyzbrojovala jakákoli zahraniční armáda. Zaměřování probíhalo pomocí infračervených paprsků poloautomatického naváděcího komplexu, vytvořeného konstrukční kanceláří Rubin.
Zkoušky stroje se konaly až do roku 1965, na nich „stíhač tanků“ prokázal dobré jízdní i bojové vlastnosti. Tank však nebyl nikdy přijat. Co bylo důvodem, je dnes těžké říci. Snad kvůli závadám a slabé spolehlivosti naváděcího systému střely nebo kvůli složitosti a vysokým nákladům na výrobu.
Zdroj: globalsecurity.org