Projekt FCAS. Takhle vypadá budoucnost letectví v Evropě

Evropská letecká společnost Airbus představila harmonogram programu Future Combat Air System (FCAS). Jedná se o iniciativu Německa, Francie a Španělska, jejímž cílem je vytvořit bojové letouny budoucnosti a doprovodné bezpilotní letouny. Co o programu víme a jak podle Airbusu vypadá budoucnost letectví?

FCAS je prozatím předběžná obecná koncepce letadla budoucnosti, která je popisována jako „systém systémů“. Jeho základem byly původně bezpilotní letouny vyvinuté v polovině minulého desetiletí, a to francouzský nEUROn a britský Taranis.

Po odstoupení Velké Británie od projektu (která začala vyvíjet vlastní letoun BAE Systems Tempest a nedávno spolupracovala s Japonskem a Itálií v rámci programu GCAP) však došlo ke zpoždění programu FCAS, jak píše server Aerotime.

Částečně je způsobila pandemie COVID-19, ale také nedostatečná dohoda mezi Francií, Německem a Španělskem, které se k práci na novém stroji připojily.

FCAS – evropské letadlo budoucnosti

Program FCAS se skládá z několika částí. Jedná se o drak, pohonný systém letadla, jeho výzbroj, technologie stealth, senzory, datový cloud integrovaný do stroje a „věrné křídlo“, tj. drony, které s letadlem komunikují.

Současné rozdělení úkolů zahrnuje rozdělení práce mezi Dassault (drak letadla), Airbus (stealth a bezpilotní letadla) a španělské společnosti, které se budou zabývat mimo jiné senzory. Pohon bude vyvíjen společně.

Podle nejnovějšího harmonogramu mají být v právě zahájené fázi 1B projektu postaveny tři technologické demonstrátory, které postaví tři zúčastněné země.

Ty mají využívat řešení z letadel, která jsou v současné době v provozu, a poskytovat výzkumnou platformu pro řešení a technologie vyvinuté pro stroje budoucnosti. Pokud vše půjde podle plánu, měl by být technologický demonstrátor postaven do roku 2027.

Víceúčelové letadlo 6. generace

Výsledkem práce má být evropský víceúčelový letoun 6. generace. Úkol vypadá velmi ambiciózně, a to i proto, že Evropa dosud nebyla schopna postavit vlastní stroj 5. generace a své potřeby uspokojila nákupem amerických stíhaček F-35, jak uvedl server EDR.

Očekává se, že FCAS, jehož uvedení do provozu je plánováno na rok 2040, nakonec nahradí letouny jako Dassault Rafale a Eurofighter Typhoon, přičemž v některých zemích zůstane ve službě vedle stíhaček F-35.

V blízké budoucnosti musí být nahrazeny i další stárnoucí letouny ve službách západoevropských zemí, jako jsou stíhačky F-18, Panavia Tornado nebo AV-8B Harrier II.

Zároveň FACS není prvním bojovým letounem, který Evropa společně postavila. Díky spolupráci mezi Francií a Velkou Británií byl již v 60. letech vyvinut úderný letoun SEPECAT Jaguar a v 80. letech vznikla Panavia Tornado jako produkt britského, německého a italského leteckého průmyslu.

Výsledkem evropské spolupráce je také letoun Eurofighter Typhoon, který vyvinuly Spojené království, Německo, Itálie a Španělsko.

Mezinárodní spolupráce umožňuje rozložit náklady na projekt, ale také přináší nejrůznější problémy. Ty vyplývají z toho, že každá země chce trochu jiný letoun, což si vynucuje nejrůznější kompromisy nebo komplikuje výrobu vytvářením různých variant.

GCAP a NGAD – letadla budoucnosti z Japonska a USA

Proto nepřekvapí, že se evropské země podílejí i na dalších projektech letadel orientovaných na budoucnost. Příkladem je britsko-italsko-japonský program GCAP (Global Combat Air Programme), jehož harmonogram počítá s prvním strojem v roce 2035.

Paralelní práce na letounu šesté generace probíhají také ve Spojených státech, kde se v rámci programu NGAD (Next Generation Air Dominance) vyvíjí nástupce letounu F-22 Raptor, nejmodernějšího stroje pro vzdušnou nadvládu.

Budoucnost vojenských letadel

Ačkoli se každý z těchto programů mírně liší ve svých předpokladech, jejich společné části umožňují nahlédnout do budoucnosti vojenských letadel. Společné je jim přesvědčení, že v blízké budoucnosti bude nebe patřit dronům, které budou fungovat jako „věrní parťáci“. – stroje spolupracující a plnící úkoly na podporu hlavního, dražšího a technicky dokonalejšího letounu.

Funguje jako uzel – létající řídicí centrum, které zpracovává a distribuuje data z různých distribuovaných senzorů. Významné je, že tyto perspektivní stroje jsou již nyní konstruovány jako stroje s volitelnou posádkou – s existující kabinou a pilotním sedadlem, ale také se schopností plnit úkoly bez člověka na pilotním sedadle.

Společným znakem je také obtížná detekce a důraz na množství senzorů – kromě radarového majáku mohou údaje poskytovat termokamery a kamery pro noční vidění nebo senzory zaznamenávající všechny druhy elektromagnetického vyzařování. Klíčovou otázkou je také zajištění volného přenosu velkého množství dat, které je odolné vůči šumu a šifrované.

Nejedná se o nové předpoklady, ale spíše o snahu posunout v současnosti známá řešení na vyšší technologickou úroveň. To se týká i výzbroje strojů budoucnosti a jejího dosahu, stejně jako použití energetických zbraní.

Současné teoretické předpoklady, které provázejí vývoj strojů 6. generace, však nejsou výsledkem zkušeností z reálného boje, ale spíše jsou odvozeny ze současného a očekávaného vývoje různých technologií.

Přestože naznačují pravděpodobné směry vývoje, vše se může změnit po prvních bojových zkušenostech s bojovým použitím letounů 5. generace, jako je F-35 a další projekty, na kterých pracují mimo jiné Rusko, Čína, Indie a Korea, jak píše server EurAsian Times.

Zdroj: redakce, aerotime.aero, edrmagazine.eu, eurasiantimes.com, Wikipedia