Před 50 lety Sověti začali dobývat Venuši. Jak se jim to podařilo?
Sovětská sonda Veněra 13 byla první sondou, která z povrchu Venuše přenášela barevné snímky. Ačkoli před ní i po ní přiletěly další přistávací sondy, snímky z Veněry 13 jsou rozšířenější, protože jsou barevné.
Sonda byla navržena tak, aby na drsném povrchu Venuše vydržela asi půl hodiny, ale nakonec vysílala data více než 2 hodiny po přistání 1. března 1982. Od osmdesátých let se na povrch Venuše neodvážila žádná přistávací sonda, ačkoli několik sond na oběžné dráze tuto cestu podniklo.
Zahaleno tajemstvím
Dokumentace o programu Veněra je skoupá, protože probíhal v bývalém Sovětském svazu. Země, která byla v té době oficiálně známá spíše jako Svaz sovětských socialistických republik, byla předchůdcem dnešního Ruska a okolních států. V roce 1991 se svaz rozpadl na samostatné státy.
Počátky průzkumu Venuše
Hlavním cílem programu Veněra bylo získat více informací o planetě Venuši. Astronomové kdysi považovali tuto planetu za dvojče Země a někteří spisovatelé sci-fi fantazírovali o vyspělém životě žijícím pod mraky Venuše.
Dnes víme, že planeta je skleníkem s atmosférou plnou tlaku, která je schopna velmi rychle rozdrtit nestíněnou sondu. Teplota na Venuši může dosáhnout až 465 stupňů Celsia.
NASA i Sovětský svaz se k Venuši vydaly v počátcích svého vesmírného programu v 60. letech 20. století, ale znemožnila jim to řada neúspěšných sond.
Sověti po několika neúspěšných pokusech o dosažení planety uskutečnili v roce 1967 první úspěšnou misi k Venuši – se sondou Veněra 4. Dne 18. října 1967 se Veněra 4 stala první sondou, která při vstupu do atmosféry Venuše vysílala informace zpět na Zemi.
Odtud Sověti zaznamenali další úspěchy. Dne 15. prosince 1970 byla Veněra 7 první sondou, která na Venuši měkce přistála. Sonda vysílala informace 23 minut na povrchu, než podlehla teplu a tlaku. O pět let později Veněra 9 jako první poslala zpět z povrchu snímky.
Veněra 13 odstartovala 30. října 1981 na palubě rakety Proton z kosmodromu Bajkonur (nachází se v dnešním Kazachstánu). Sonda nesla na palubě několik přístrojů, včetně spektrometrů, vrtáku a vzorkovače povrchu a panoramatické kamery.
Po čtyřměsíční cestě k Venuši sonda sestoupila atmosférou planety a ponořila se skrz mraky k povrchu. Veněra 13 pak vystřelila padák a svezla se na něm až dolů.
Veněra 13 bezpečně přistála 1. března 1982 na jižní polokouli Venuše v oblasti, kterou Lunární a planetární institut popisuje jako „typickou plochu venušských plání“. Je známo, že v širokém okolí místa přistání se nacházejí lávové proudy a malé kopulovité sopky, což může naznačovat aktivní povrch.
„Místo přistání [Veněra 13] se zdá být hladké, ale rozbité a kolem samotného modulu je pokryto množstvím trosek různých velikostí,“ uvádí se v článku v Science News zveřejněném 20. března 1982. „Američtí vědci, kteří si fotografie prohlíželi, vyslovili domněnku, že hladké oblasti mohou být buď pevnými skalními deskami, nebo krustou jemných částic stmelených chemickou činností atmosféry. Takové ‚jemné částice‘ by mohly být prachem přenášeným větrem nebo možná zvětralým ze samotného podloží chemickou erozí.“
Za dvě hodiny práce na povrchu udělala Veněra 13 hodně vědy, pokud bychom měli soudit podle tehdejších měřítek. Svým fotoaparátem pořídila panorama snímků a poslala zpět 14 barevných fotografií a dalších osm černobílých.
Barevné snímky ze sondy jsou dnes hojně využívány v knihách, článcích v časopisech a na internetových stránkách o Venuši. Na snímcích je vidět jen malý kousek oblohy v rozích a soustředí se na povrch vpředu. Vesmírná sonda je vidět dole spolu s odhozeným krytem objektivu.
V některých verzích vypadá povrch žlutě, ale vědci tvrdí, že je obtížné zjistit, jaká je skutečná barva povrchu Venuše, protože mraky filtrují modré světlo.
Veněra 13 také vysunula vrtné rameno k povrchu, nabrala kousek venušského regolitu neboli půdy a analyzovala ji v uzavřené komoře. Sonda sledovala parametry, jako je hloubka, do které vrták dosáhl, a rychlost vrtné soupravy, aby získala další informace o fyzikálních vlastnostech povrchu.
„Výsledky ukázaly, že povrchové charakteristiky odpovídají zhutnělému popelovitému materiálu, jako je sopečný tuf [hornina],“ napsala NASA.
Po 127 minutách na povrchu sonda Veněra 13 podlehla drsnému prostředí Venuše.
Sovětský svaz vyslal k Venuši další tři sondy Veněra. Veněra 14, dvojče Veněry 13, odstartovala o pět dní později a rovněž dosáhla povrchu. Vydržela tam 57 minut. Sondy Veněra 15 a Veněra 16 následně obíhaly Venuši společně a v letech 1983 až 1984 posílaly zpět informace.
Zdroj: space.com; sciencenews.org