Osm způsobů poprav ve starověku nahání hrůzu. Čtení jen pro otrlé

Ve starověku, ale i středověku i novověku, existovalo poměrně dost způsobů, jak popravit odsouzené muže a ženy. Osm nejhrozivějších metod ze starověkého světa přináší server History. Jsou kruté a nelidské, takže upozorňujeme, že se jedná o čtení jen pro otrlé.

Ocelový býk

V 6. století př. n. l. vládl Falaris, tyran sicilské Akragasie. Od sochaře Perillose se k němu dostalo zařízení, známé jako „měděný býk“. Odsouzenec byl do dutého býka, vyrobeného z bronzu, vpraven malými dvířky. Pod kovovým turem byl poté rozdělán oheň a nešťastník uvnitř byl pomalu zaživa upečen. Uvnitř dutého býka byl systém trubek, který převáděl křik hořící oběti do býčí tlamy, která zoufale „bučela“. Notoricky známý krutý tyran Falaris byl tímto zařízením tak šokován, že považoval za vhodné upéct v bronzovém monstru i samotného vynálezce. Dle pověstí svůj konec v nelidském zařízení nakonec našel i sám Falaris.

• 

Smrt roztaveným olovem

Ve starověkém Izraeli definoval Mojžíšův zákon 36 trestných činů, které se trestaly smrtí. Osoby, které se provinily incestem a cizoložstvím s provdanou dcerou člena kněžstva, byly popraveny upálením. Nikoli však spálením zvenčí. Nejprve měl být viník škrcen provazem dvěma katy a když odsouzenec lapal po dechu, bylo mu do hrdla nalito roztavené olovo.

Poena Cullei

Dostat „pytel nebo deku“ znamená dnes, že vás čeká nářez, aniž byste viděl pachatele. Před dvěma tisíci lety, ve starém Římě, znamenalo sousloví Poena Cullei („trest pytle“) kruté odsouzení k smrti. Trest spočíval v tom, že hříšník byl zbičován a poté zašit do velkého pytle. Vzápětí byl v pytli vhozen do řeky nebo do moře. Nebyl v něm však sám. Mohl s ním být had, slepice, opice nebo třeba pes.

• 

Stahování z kůže

Stažení kůže zaživa probíhalo obvykle naříznutím kůže na nohou, hýždích a trupu a jejím následným odstraněním v co nejneporušenějším stavu. Jako způsob popravy byl tento způsob popravy používán v různých částech světa po mnoho staletí. Mimo jiné ve starověkém Římě, středověké Anglii a Osmanské říši.

Sekání v pase

Li Si (280-208 př. n. l.) byl vůdčí osobností rané císařské Číny. Byl spisovatelem, politikem a filozofem, ale dostal se do křížku s mocným politickým pobočníkem Zhao Gao (zemř. 207 př. n. l.). Ten jej nechal popravit podle starobylého pravidla „pěti bolestí“. Nejprve byl Li Siovi useknut nos, pak noha, pak ruka, poté byl vykastrován (byl mu odstraněn penis a varlata) a nakonec byl v pase rozpůlen. Gao také nechal popravit celou Li Siovu širší rodinu, a to až do třetího stupně, v souladu s prastarou čínskou praxí „kolektivního stíhání“. Sekání v pase bylo v Číně oficiálně zrušeno až v 18. století.

Oko za oko

V době První babylonské říše (cca 1894 př. n. l. – cca 1595 př. n. l.) se v dnešním Iráku kladl důraz na vyrovnávání „účtů“. Ústřední roli hrála zásada Talio – zákon odplaty. Pokud jste někomu vyrazili zuby, byly vyraženy i vaše zuby. Křivopřísežníci přicházeli o jazyk a násilníci byli kastrováni. Pravidla ale neplatila pro všechny. Svobodný člověk, který napadl nebo dokonce zavraždil otroka, byl obvykle potrestán pouze pokutou.

Svérázná byla také pravidla pro udělování trest smrti. Byl-li někdo přistižen při rabování v cizím domě, byl na místě popraven vhozením do hořící budovy nebo byl na místě oběšen. Smrtí se mohla trestat i nedbalost. Například stavitelé byli odsouzeni k popravě, pokud se některá z jejich staveb zřítila a někoho zabila. I zde se však projevovala nerovnost otroků před zákonem. Řádek 218 babylonského Chammurapiho zákoníku stanoví, že pokud chirurg zabije otroka v důsledku nedbalosti, musí ho pouze „obnovit“, tedy nahradit.

Ukřižování

Starověký Řím byl krutým místem a spravedlnost byla třídní. Pokud byl souzen otrok, soud mohl přijmout pouze důkazy získané mučením, které se často provádělo i u soudu. Ukřižování bylo také obvykle vyhrazeno otrokům nebo humiliores (druhořadým římským občanům). Vyskytovaly se ale i případy ukřižování Římanů z vyšších vrstev.

Nešťastného ukřižovaného obvykle svlékli donaha, pak ho bičovali a bili. Poté jej přinutili nést velký dřevěný kříž na místo popravy. Po nelidských útrapách byl odsouzenec přibit na kříž přes ruce a nohy. Vojáci nebo přihlížející pak do oběti bodali, bili ji nebo všemožně ponižovali. Nejznámější demonstrací takového způsobu popravy je ukřižování Ježíše Krista. Ukřižování hlavou dolů bylo považováno za milosrdenství, protože smrt přišla dříve. Ukřižování bylo v celé Římské říši zrušeno v roce 337 našeho letopočtu.

• 

Lodičky

Mithridates (zemřel 401 př. n. l.) byl voják, který žil a bojoval za první Perské (Achaimenovské) říše. Mithridates v opilosti na královské hostině zradil důvěru krále Artaxerxa II. Zahanbený a rozzuřený král poté nařídil nejproslulejší trest starověkého světa – skáfismus neboli „lodičky“.

Podle pramenů trest začínal tím, že odsouzence odvedli k vodě a umístili jej do člunu. Na ni se pak přiložil další stejný člun, který tvořil jakousi schránku, z níž po stranách vyčnívaly ruce, nohy a hlava odsouzeného. Odsouzenec byl pak násilím krmen mlékem a medem. Medem byly pokryty také trčící části nešťastníkova těla. Loď byla vzápětí vystavena slunci a po nějaké době byly obličej a končetiny odsouzeného zcela pokryty mouchami. Hříšník trpěl průjmem a hmyzí havěť se živila také jeho výkaly. Následně začala pronikat do těla a požírala jej i zevnitř. Podle historických pramenů vydržel Mithridates před svou definitivní smrtí ve „člunu“ 17 dní.

Divoké a nemilosrdné používání trestů smrti pokračovalo nejen po celý starověk a středověk, ale i v novověku. Systém „Krvavého zákoníku“, který byl v Anglii uzákoněn v roce 1723, stanovil trest smrti za více než 200 přestupků, včetně poškození rybníka či pokácení okrasného keře. Francie naposledy někoho gilotinovala v roce 1977. Dnes si trest smrti ponechává 56 zemí světa. V roce 2020 byla ale poprava vykonána v pouze 18 zemích.

Zdroj: histori.uk.com

[seznam-ads id="63251"] [seznam-ads id="63250"] [seznam-ads id="64854"] [seznam-ads id="64868"]