Německé dvouhlavňové tanky. Perfektní technologie, která se nikdy neuchytila. Proč?
V 70. letech 20. století zkoumalo Německo nový přístup ke konstrukci tanku, když se pokoušelo nahradit svůj Leopard 1. Toto vozidlo bylo malé, extrémně mobilní a především neslo dva 120mm kanóny, píše web Tank Historia.
Dostalo název Versuchsträger, což znamená „zkušební tank“, ale bylo známé jednoduše jako tank VT. Motivací tanku VT bylo zvýšit pravděpodobnost prvního zásahu zvýšením počtu děl na vozidle – více děl rovná se větší šance něco zasáhnout.
Stejně jako švédský tank S i VT zcela ignoroval konvenční filozofii konstrukce tanku s korbou a otočnou věží.
Nicméně i přes radikální přístup k řešení požadavků na MBT nabízel tank VT příliš málo výhod oproti běžným konstrukcím, než aby to ospravedlnilo jeho přijetí do služby.
Dnes je obecně uznávaným uspořádáním tanku korba, dva pásy a věž. Toto řešení je oblíbené, protože umožňuje tanku dobře fungovat v mnoha oblastech.
Avšak právě proto, že se jedná o „standardní“ uspořádání, není v žádném případě dokonalé. Bylo vyzkoušeno mnoho jiných, méně obvyklých a specializovanějších přístupů.
Například výkyvné věže jsou vynikající pro to, aby malý tank mohl nést dělo velké ráže. Vozidla typu kasemat postrádají věž, ale jsou mnohem lehčí a mohou nést i velké dělo.
Švédský tank S zcela vynechal věž a nezávislý pohyb děla, místo toho uzamkl dělo k trupu a k míření používal samotnou korbu. Podobně i tank VT porušil mnohé konstrukční tradice. Jednalo se o bezvěžovou konstrukci se dvěma děly vyvinutou v západním Německu v 70. letech 20. století.
V té době měl být tank Leopard 1 nahrazen a tank VT byl vnímán jako novátorská konstrukce, která však měla potenciál. U tanku VT šlo především o efektivitu. Bylo dobře známo, že při střetu tanku s tankem pravděpodobně zvítězí ten, kdo vystřelí první. Pravděpodobnost prvního zásahu (pravděpodobnost, že první střela skutečně zasáhne cíl) je v této situaci klíčová.
Stabilizátory a systémy řízení palby od druhé světové války výrazně zlepšily pravděpodobnost prvního zásahu, ale pro vhodnou náhradu tanku Leopard 1 musely být ještě lepší.
Země USA a Německo již dříve hledaly nový hlavní bojový tank společně, výsledkem byl MBT-70. Projekt byl však počátkem 70. let zrušen. Cílem VT bylo zvýšit pravděpodobnost prvního zásahu tím, že bude mít doslova více děl. Myšlenka spočívala v tom, že máte větší šanci zasáhnout cíl dvěma výstřely než jedním.
Pro projekt byla také nesmírně důležitá mobilita. Místo věže byly zbraně VT umístěny v korbě ve stylu kasematy, podobně jako u Jagdpanzerů z druhé světové války. Tím se zmenšily rozměry i hmotnost tanku, což výrazně zlepšilo jeho mobilitu a schopnost přežití.
Konstrukce tanku VT
Tank VT byl postaven na podvozku nedávno zrušeného tanku MBT-70, i když mírně zkráceném.
Odstraněním věže se u tanku VT podařilo ušetřit značné množství hmotnosti a lépe usnadnit montáž dvou hlavních děl velké ráže.
Byla postavena dvě zkušební vozidla, VT 1-1 a VT 1-2.
VT 1-1 postavila německá firma Maschinenbau Kiel (MaK) 1974 a byl vyzbrojen dvěma kanóny ráže 105 mm. K obsluze vozidla VT 1-1 sloužila čtyřčlenná posádka, přičemž každý kanón se nabíjel ručně.
V následujícím roce postavila společnost MaK ještě výkonnější verzi: VT 1-2. VT 1-2 byl vybaven dvěma hladkohlavňovými kanóny Rh120 ráže 120 mm, stejným typem, jaký se používal u Leopardu 2.
Tato děla byla nesmírně výkonná, takže nesení dvou z nich by z VT 1-2 udělalo na bojišti smrtící sílu. Děla byla zásobována 6 náboji z automatických nabíječů, což eliminovalo potřebu nabíječe a zvýšilo rychlost střelby děl.
Díky této změně se posádka zmenšila na tři osoby – řidiče, velitele a střelce. Všichni tři seděli vedle sebe v přední části korby. Malý počet členů posádky zvyšoval šance na přežití v případě průrazného zásahu.
Protože byl od počátku navržen výhradně jako zkušební vozidlo, postrádal jakékoliv pořádné pancéřování a místo toho byl pokryt měkkou ocelí.
Vážil přes 40 tun a poháněl ho nesmírně výkonný turbodiesel MTU MB803. Ten dosahoval výkonu 1 500 koní, ale krátkodobě dokázal vyvinout až 2 400 koní. Díky vynikajícímu poměru výkonu a hmotnosti 33-53 koní na tunu dosahoval VT 1-2 na silnici rychlosti 70 km/h.
V letech 1975 až 1976 bylo zkonstruováno dalších pět podobných vozidel. Ta však byla místo skutečných funkčních zbraní vyzbrojena laserovými simulátory a byla pojmenována GVT, což znamená „Gefechtsfeldversuchträger“, tedy „zkušební stanoviště na bojišti“.
Děla tanků VT se mohla pohybovat nahoru a dolů, ale boční pohyb byl řízen pohybem celé korby. Ve skutečnosti byl proces zaměřování jejich děl jedním z nejunikátnějších u jakéhokoli tanku.
Střelba z tanku VT
Protože hlavní děla byla umístěna na krajní levé a pravé straně tanků VT a nemohla se pohybovat do stran, vytvořili Němci nový způsob míření a střelby.
Po nalezení cíle jej střelec zaměřil do zaměřovacího počítače tanku. Tank VT pak jel směrem k nepříteli cik-cak.
Když byl střelec připraven k palbě, držel spoušť. Systém řízení palby by automaticky vystřelil z každého děla, jakmile by jeho hlaveň prošla nad cílem během klikatého postupu. To umožňovalo, aby obě děla střílela, když byla nad cílem, a tank VT se tak stal obtížně zasažitelným cílem.
Od technologie ze 70. let to vyžadovalo hodně, ale Němci dokázali, že to lze provést. Při testech bylo zjištěno, že tank VT má navzdory své zcela neortodoxní povaze podobnou pravděpodobnost prvního zásahu jako nový Leopard 2.
Nicméně Leopard 2 byl konvenční konstrukcí, která mohla dosáhnout stejné pravděpodobnosti zásahu s jediným dělem a celou řadou dalších výhod.
Němci sice tank VT zprovoznili, ale výhody, které nabízel oproti konvenčním konstrukcím, nestačily k tomu, aby ospravedlnily technologické úsilí potřebné pro jeho úspěch. V roce 1985 Německo zrušilo projekt tanku VT ve prospěch pokračování projektu Leopard 2.
Zdroj: tankhistoria.com
[seznam-ads id="63251"] [seznam-ads id="63250"] [seznam-ads id="64854"] [seznam-ads id="64868"]
