Jak se ruské ozbrojené síly změnily za posledních 15 let. Je ruská armáda silnější než kdy předtím?

Ruská armáda v 21. století prošla cestou od technologické zastaralosti k tomu, aby se stala jednou z nejsilnějších na světové scéně. Co se muselo změnit, aby dosáhla těchto výsledků? Informace shromáždil web Russia Beyond.

Hlavní oblasti reformy ruských ozbrojených sil byly dokončeny koncem roku 2000. V té době byly ruské ozbrojené síly jen o málo víc než zmenšenou verzí ozbrojených sil Sovětského svazu, které se vyznačovaly rozsáhlým šikanováním mezi vojenským personálem, spoléháním na mobilizační nasazení vojsk a postavením ekonomiky na „vojenský základ“ před očekávanou válkou se Spojenými státy a jejich četnými spojenci. Ve skutečnosti se ozbrojené síly připravovaly na opakování vojenských operací z Velké vlastenecké války (1941-1945), které již neodpovídaly požadavkům moderní doby a moderního vedení války.

Jak musela být armáda reformována

Nábor do ozbrojených sil prošel zásadní revizí. Politické vedení země zachovalo brannou povinnost, ale zkrátilo její trvání na polovinu, tedy na jeden rok. Výrazně se také snížil počet mladých mužů odváděných do armády. Na podzim roku 2021 tak bylo na základě prezidentského dekretu povoláno k vojenské službě 127 500 mužů, což znamenalo, že za celý tento rok to bylo přibližně 250 000 mužů. Předpokládáme-li, že celkový početní stav ruských ozbrojených sil činí asi 900 000 vojáků, znamená to, že branná povinnost z něj tvoří asi 28 %.

To umožnilo vytvořit vojenské jednotky a útvary stálé pohotovosti schopné řešit bojové úkoly bez mobilizačního nasazení. Zároveň byl zachován značný mobilizační potenciál ruské armády. Hlavní rozdíl mezi jednotkami stálé pohotovosti a zbytkem ruských ozbrojených sil spočívá v tom, že první z nich jsou obsazeny pouze profesionálními vojáky. Tím odpadá nutnost neustálého výcviku nových rekrutů dvakrát ročně.

Samozřejmě i v sovětských dobách byla strategická raketová vojska ve stálé pohotovosti a měla v sobě poměrně malý podíl vojáků z povolání. Také v posádkách protivzdušné a protiraketové obrany v bojové službě bylo jen málo branců. Dříve se však tato zásada nikdy nevztahovala na pozemní vojska, která v sovětských dobách neměla být použita bez mobilizačního nasazení. Navíc existovaly tzv. kádrově silné (poddůstojnické) vojenské jednotky a útvary, které v době míru z principu nemohly plnit bojové úkoly.

Jaké nové vojenské vybavení armáda potřebovala

Neméně důležitou roli v transformaci ruských ozbrojených sil sehrála jejich technologická modernizace. Ozbrojené konflikty z počátku roku 2000 ukázaly, že technika a vybavení ruských ozbrojených sil stále více zaostávaly nejen za nejvyspělejšími armádami (především USA), ale i za partnery v postsovětském prostoru, jako je Gruzie. To se týkalo jak bojových, tak podpůrných systémů (například komunikačních, průzkumných a systémů pro určování cílů). Ruská vojska stále disponovala značným množstvím sovětských zbraní, z nichž některé byly ve službě více než 20 let.

V letech 2014-2015 umožnila opatření přijatá ruským vedením vytvořit zásadně novou armádu. Za tímto účelem byly zřízeny výkonné satelitní komunikační kanály. Pozemní, námořní, vzdušné a kosmické průzkumné systémy začaly okamžitě předávat informace prostřednictvím bojových řídicích kanálů. To umožnilo zejména vydávat v reálném čase označení cílů různým typům úderných systémů.

Konečně začaly ruské ozbrojené síly dostávat moderní dělostřelecké systémy, obrněná vozidla a bojová letadla. Pozemní vojsko například začalo být v masovém měřítku zásobováno tanky T-80 s aktivními obrannými systémy, bojovými vozidly pěchoty BMP-3 a obrněnými transportéry BTR-80, dále obrněnými vozidly GAZ-2330 „Tigr“, operačně-taktickými raketovými systémy Iskander a později i samohybnými houfnicemi 2S35 „Koalice-SV“ ráže 152 mm na bázi tanku Т-90. Současně probíhala modernizace sovětských zbraní, která nejen prodloužila jejich životnost, ale také dala zbraním novou kvalitu, včetně schopnosti vést ozbrojený boj v reálném čase.

Technologický průlom nastal ve vývoji pozemních a leteckých systémů elektronického boje, střel s plochou dráhou letu „Kalibr“ odpalovaných z moře, raketových systémů s hypersonickými hlavicemi (strategický „Avangard“, letecký „Kinžal“, námořní „Tsirkon“). Ruské víceúčelové stíhačky Su-35 a stíhací bombardéry Su-34 se vyrovnají nejlepším modelům dostupným jinde ve světě. Země postupně získává zpět přední pozice ve vývoji a výrobě bezpilotních letounů.

Od podzimu 2015 Rusko testuje nejnovější zbraňové systémy v reálných podmínkách a nacvičuje součinnost taktických skupin na bojišti. Za posledních 15 let se tak Rusku podařilo vytvořit moderní ozbrojené síly. A jeho potenciální protivníci s tím budou muset počítat.

Zdroj: rbth.com