Jak letící radar zmasakroval tanky Saddáma Husajna aneb bitva o Chafdží

Po útoku na Ukrajinu se Rusku navzdory veškerému úsilí nepodařilo poskytnout svým vzdušným silám volnost v působení na ukrajinském nebi a hlavní břemeno boje spočívá na pozemních jednotkách na obou stranách. O více než 30 let dříve, během války v Perském zálivu, vypadaly střety zcela jinak a o jejich průběhu a výsledku do značné míry rozhodovalo letectvo na straně protiirácké koalice. Dobrým příkladem je bitva u Chafdží.

Chafdží je malé saúdské město nedaleko iráckých hranic. Během operace Pouštní bouře 29. ledna 1991 síly Saddáma Husajna, které se měly bránit proti úderu protiiráckých koaličních sil, zaútočily na Chafdží a obsadily ji, jak píše server Military.

Divize Saddáma Husajna obsadily město a jeho okolí bez boje. Obyvatelé byli evakuováni s dostatečným předstihem a malé oddíly americké námořní pěchoty a saúdských vojáků, které zde byly umístěny, se tváří v tvář drtivé převaze nepřítele stáhly, aniž by kladly jakýkoli odpor. To však neznamenalo, že se město vzdalo Iráčanům.

Protiirácké koaliční síly rychle zahájily operace s cílem znovu dobýt Chafdží. Klíčovou roli přitom mělo hrát letectvo, včetně průzkumných letounů JSTARS.

„Neviditelný“ dozorce na bojišti

JSTARS hrál klíčovou roli v operaci Pouštní bouře. Společný radarový systém pro sledování a útok na cíle je dnes známý jako JSTARS, ačkoli před lety byl označován jako Joint STARS.

Vyrostl z programu ze 70. let, jehož cílem bylo vyvinout průzkumný stroj, který by pomocí radaru dokázal monitorovat situaci na zemi. Program nazvaný Pave Mover předpokládal, že létající radarová platforma bude obtížně zjistitelná nepřátelskými radary. Z tohoto důvodu byl pro tento účel postaven letoun Tacit Blue, unikátní konstrukce určená k testování stealth vlastností, jak píše server Army.

Ačkoli byl nakonec jako radarová platforma zvolen klasický letoun, zkušenosti získané při vývoji Tacit Blue nepřišly nazmar. Byly využity při konstrukci letounů B-2 Spirit a F-22 Raptor. Pro program JSTARS byla určena konzervativnější platforma, a to upravený Boeing 707-300.

Pod jeho trupem byla umístěna 12 metrů dlouhá „vana“, v níž je mimo jiné umístěna více než sedm metrů dlouhá radarová anténa AN/APY-3 s aktivní elektronicky skenovanou anténní soustavou (AESA).

Radar umožňuje současné sledování až 600 cílů do vzdálenosti 250 km. Kvalita získaných dat je taková, že z tak velké vzdálenosti je možné rozlišit nejen jednotlivá vozidla, ale například i jejich trakci, a rozlišit tak zvlášť kolová nebo pásová vozidla.

Experiment na bojišti

Když Saddám Husajn zaútočil na Kuvajt, byl systém JSTARS stále ještě testovacím systémem, takže jeho použití bylo vyloučeno během příprav na operaci Pouštní bouře, během níž měla mezinárodní koalice porazit irácké síly.

Když se vrchní velitel operace, generál Norman Schwarzkopf, seznámil se schopnostmi JSTARS, rozhodl se nakonec použít letouny, které nebyly oficiálně ve službě. Toto bezprecedentní rozhodnutí mělo závažné důsledky. Armáda neměla žádné postupy pro použití testovacích systémů během skutečných bojových akcí.

Nakonec do oblasti operace přiletěly dva letouny JSTARS. Časový harmonogram byl tak napjatý, že výcvik některých pracovníků pokračoval i během 17hodinového letu z USA do Saúdské Arábie.

První mise byla plánována jako zkušební let, ale jakmile se letoun dostal do vzduchu, velitelé byli fascinováni obrovským množstvím informací, které poskytoval. Testovací mise letounu JSTARS byla již během letu změněna na plnohodnotnou osmihodinovou hlídku. Tento let prokázal, že systém, který byl původně určen pouze ke sledování cílů, je vhodný pro neustálé sledování situace na zemi a monitorování pohybu nepřátelských jednotek.

Chafdží: křest ohněm systému JSTARS

První bitvou, v níž se systém JSTARS ukázal jako rozhodující, byly několikadenní boje o Chafdží na přelomu ledna a února 1991. JSTARS nejen mapoval rozmístění iráckých sil a poskytoval informace o umístění jednotlivých vozidel, ale také potvrdil, že za Husajnovými považovanými elitními jednotkami (1. a 5. mechanizovanou divizí a 3. a 6. obrněnou divizí, v podstatě jejich oddělenými částmi) nepřichází žádná další podpora.

Iráčané byli vyzbrojeni mimo jiné modernizovanými tanky T-55 a T-62 a malým počtem tanků T-72 (které se hlavních bojů nezúčastnily). Díky těmto poznatkům nebyl změněn plán činnosti pozemních jednotek, který byl stanoven již před iráckým útokem.

Místo toho, aby protiirácká koalice vyčlenila další pozemní síly na znovudobytí Chafdží, svěřila úkol zničit irácké síly letectvu. Do bojové oblasti byly mimo jiné nasměrovány strategické bombardéry B-52 a letouny A-10 specializované na ničení tanků.

Efekt byl velkolepý. Irácké síly byly leteckými údery zcela rozbity. Údaje o iráckých ztrátách se rozcházejí, i když podle Američanů Husajnovy elitní jednotky ztratily až 70 % svých vozidel (některé zdroje uvádějí až 80 %, což je pravděpodobně údaj, který zahrnuje nejen zničené, ale i opuštěné tanky nebo vozidla).

Rozbita byla také irácká 6. obrněná brigáda, která útočila na posádkové pozorovací stanoviště námořní pěchoty nazvané OP-4. Přestože měli mariňáci k dispozici pouze lehká vozidla LAV-25, díky odpalovacím zařízením protitankových řízených střel a nočnímu vidění útok irácké brigády úspěšně odrazili. Katarské jednotky, které používaly francouzské tanky AMX-30, pak přispěchaly na podporu Američanů.

JSTARS – nový vývoj

Ačkoli byl systém JSTARS bojově nasazen již v roce 1991, oficiálně byl zprovozněn až v roce 1996. Od té doby letouny JSTARS podporovaly všechny významné operace vedené americkou armádou, jak píše server Airforce Technology.

Stroje se rovněž podílejí na monitorování situace na Ukrajině. Ačkoli nelétají do jeho vzdušného prostoru, hlídkují podél ukrajinských hranic a provádějí lety mimo jiné i ve vzdušném prostoru Polska.

Vzhledem ke stáří letounů JSTARS probíhá v současné době jejich výměna za nové letouny. V rámci programu Joint STARS Recap jsou velké letouny Boeing 707-300 nahrazovány mnohem menšími letouny Bombardier E-11A. Očekává se, že poslední letouny 707-300 zůstanou v provozu do roku 2030.

Zdroj: redakce – autorský text, military.com, army.mil, airforce-technology.com, Wikipedia