Gigantické množství metanu uzavřené pod arktickým permafrostem by mohlo vyvolat klimatickou zpětnou vazbu, pokud unikne
Sledovat v Google Zprávách
Moře migrujícího metanu, které bylo objeveno pod věčně zmrzlou půdou na Špicberkách, může nakonec uniknout ze svého ledového vězení, pokud bude věčně zmrzlá půda v důsledku změny klimatu nadále tát.
Hluboko pod permafrostem, který pokrývá skupinu ostrovů v Severním ledovém oceánu, se skrývá rostoucí a migrující moře metanu, zjistili vědci, jak píše portál Yahoo.
Podle studie zveřejněné 13. prosince v časopise Frontiers in Earth Science tvoří silný permafrost, tedy půda, která zůstává zmrzlá nejméně dva roky, těsný uzávěr, který dosud bránil milionům kubických stop metanu uniknout ven – ale neexistuje žádná záruka, že tento silný skleníkový plyn nakonec neunikne.
„V současné době je únik zpod permafrostu velmi nízký, ale faktory, jako je ústup ledovců a tání permafrostu, mohou v budoucnu „zvednout pokličku“,“ uvedl hlavní autor Thomas Birchall, geolog z univerzitního centra na Svalbardu v Norsku.
Podloží permafrostu je zvlněné, což vytváří kapsy mezi permafrostem a geologickým podložím, kde se může hromadit a zachytávat plyn z biologických i nebiologických zdrojů. Pokud by se tento permafrostový uzávěr rozpadl, mohlo by to spustit řetězovou reakci, při níž by silný oteplovací účinek metanu rozmrazil další permafrost a uvolnil ještě více plynu. Tato začarovaná zpětná vazba by dále urychlila oteplování, tání a emise metanu, varovali vědci ve studii.
Věčně zmrzlá půda je rozšířená na Špicberkách, norském souostroví, které se nachází hluboko za polárním kruhem a pouhých 800 km od severního pólu. Mise, které zahrnují vrty do zmrzlé půdy při hledání fosilních paliv, často náhodou narazí na kapsy zemního plynu, ale rozsah těchto zásob byl podle studie neznámý.
Birchall a jeho kolegové použili historické údaje z komerčních a vědeckých vrtů, aby zmapovali věčně zmrzlou půdu na celém Špicberkách a přesně určili tyto zásoby zemního plynu. Vědci zjistili, že ložiska bohatá na metan jsou na ostrovech mnohem častější, než se předpokládalo. Vzhledem k tomu, že souostroví má podobnou geologickou a ledovcovou historii jako zbytek arktické oblasti, mohlo by to platit i pro další lokality pokryté permafrostem v blízkosti severního pólu, uvádí se v prohlášení.
Podle zjištění studie není permafrostová pečeť na Špicberkách jednotná. Pobřežní oblasti měly tenčí kůru zmrzlé půdy díky teplu, které přinášely oceánské proudy, zatímco permafrost v nížinách byl silný a nasycený ledem, což znamená, že má „mimořádně dobré těsnicí vlastnosti“ a je schopen „samoregenerace“, napsali vědci ve studii. Na vysočině byl permafrost v důsledku suchých podmínek vločkovitější a propustnější.
Ale permafrost, který je nyní nepropustný, takovým nemusí zůstat. Špicberky jsou podle studie jedním z nejrychleji se oteplujících míst na planetě a“aktivní“ vrstva permafrostu – horních několik metrů, které sezónně tají a znovu zamrzají – se s rostoucí globální teplotou prohlubuje.
Odhadnout, kolik metanu je pod permafrostem, je složité, protože je obtížně přístupný a existuje jen několik desítek vrtů, na jejichž základě lze vyvozovat závěry. Na základě jednoho místa, kde byl změřen tok plynu, však vědci odhadují, že by se mohlo jednat o řádově několik milionů krychlových stop.
„V souvislosti s táním permafrostu v Arktidě existuje riziko, že dopady uvolňování metanu uvězněného pod permafrostem povedou k pozitivním klimatickým zpětným vazbám,“ napsali ve studii.
