Britové chtějí střílet na ponorky z děla. Dává to smysl?

Britská obranná společnost BAE Systems vyvíjí od roku 2018 inovativní řešení určené k boji proti ponorkám. Jedná se o dělostřelecký náboj Kingfisher, což je v praxi náboj o průměru 127 milimetrů vystřelovaný z lodního děla. Náboj může nést malou hloubkovou bombu, ale také sonarovou bóji, miniaturní bezpilotní letoun, hydroakustické návnady nebo hydrografické senzory.

Náboje Kingfisher můžou vystřelovat ze standardních námořních děl ráže 127 milimetrů. Výrobce má konkrétně na mysli zbraně Mk 45, které sám vyrábí, jak uvádí na svém webu.

Náboj Kingfisher má být levným prostředkem pro boj s podvodními cíli, zejména s rychle rostoucí skupinou bezpilotních podvodních prostředků. Jeho vývoj je financován z vlastních zdrojů společnosti s malou pomocí Laboratoře pro obrannou vědu a technologie a Královského námořnictva.

Práce na Kingfisheru začaly, protože se ukázalo, že je třeba nahradit v současnosti používanou hloubkovou bombu Mk 11, která má své kořeny v podstatě v první světové válce. Tělo hloubkové bomby Mk 11 Mod 3 je silné čtyři milimetry, příď je vytvarována tak, aby odolala vstupu do vody při vysoké rychlosti, a v zadní části jsou instalovány zátěže.

Bomba Mk 11 se shazuje z vrtulníků, ale pouze v přesně vymezených taktických situacích – když je ponorka odhalena ve velmi mělké vodě nebo v periskopové hloubce. To jsou podmínky, ve kterých moderní protiponorková torpéda nefungují dobře. Kromě toho drahá torpéda nejsou optimální zbraní pro boj s bezpilotními podvodními prostředky nebo vozidly pro přepravu potápěčů pod vodou.

Koncept dělostřeleckého náboje jako zásobníku není ničím novým. Pozemní dělostřelectvo již desítky let používá náboje, které jsou de facto zásobníky kazetové munice, světlic, generátorů kouře a dokonce i letáků. Společnost BAE Systems proto není vázána na námořní ráži 127 milimetrů a další vývoj může záviset také na poptávce pozemních sil, protože by mohly být vyvinuty náboje tohoto typu ráže 155 milimetrů.

Na druhou stranu v rámci modernizace dělostřelectva a výběru nástupce lehkých houfnic L118 ráže 105 milimetrů britské pozemní síly zvažují objednání nových houfnic právě ráže 127 milimetrů. Taková houfnice bude mít menší mobilitu, ale umožní unifikaci munice s námořnictvem.

Náboj je vybavena programovatelnou pojistkou. V okamžiku výstřelu je známa poloha cíle, takže když je nábojnice v nastaveném bodě, malá výbušná nálož vytlačí hloubkovou bombu ze zásobníku. Zátěže zodpovědné za udržení správného úhlu vstupu do vody se pak v bombě rozloží. Jakmile je bomba ve vodě, klesne do předem naprogramované hloubky a tříkilogramová hlavice je odpálena, jak uvádí server National Interest.

Přestože je hmotnost hlavice malá, měla by stačit k ničení podvodních vozidel speciálních sil, podvodních bezpilotních letounů nebo dokonce útočících torpéd. Na rozdíl od jiných zbraní trvá vystřelení náboje z děla i na základě slabého sonarového signálu několik sekund a dosažení cíle vzdáleného až třicet kilometrů od lodi netrvá o mnoho déle.

Zároveň se zpravidla nevystřelí jeden náboj, ale mnoho, což zvyšuje pravděpodobnost zásahu. Rychlost střelby z děla Mk 45 je až dvacet ran za minutu. V případě velkých ponorek, pro které tříkilogramová hlavice nepředstavuje vážnou hrozbu, taková neočekávaná palba uvede velitele ponorky do defenzivy, vyruší jeho sonary a poskytne lodím čas k další akci.

Kromě toho může být Kingfisher v krizové situaci dalším stupněm na žebříčku eskalace. V případě kontaktu dvou lodí mají velitelé možnost rádiové komunikace, osvětlení radaru pro řízení palby, provedení určitých agresivních manévrů nebo palby před přídí. V případě kontaktu lodi s ponorkou mnoho z těchto možností není k dispozici. Můžete několikrát vyslat aktivní sonarové pingy, ale pak prozradíte svou pozici a ztratíte taktickou výhodu.

Použití náboje Kingfisher s malou výbušnou náloží může ponorku odstrašit, aniž by ji zároveň poškodilo. Tohoto použití cvičných hlubinných bomb jsme byli svědky během kubánské krize, kdy Američané ostřelovali sovětské ponorky.

Pokud jde o boj proti bezpilotním podvodním plavidlům všech velikostí, očekává se, že hlavní výhodou Kingfisheru bude cena. Pokročilé systémy pro boj s takovými cíli se již dostávají do výzbroje, ale jejich vysoká cena často neospravedlňuje použití těchto prostředků proti velmi jednoduchým a levným hrozbám. Je to situace analogická sestřelování primitivních bezpilotních letounů vyspělými protiletadlovými systémy. To lze, ale je to plýtvání cennými zdroji, které by měly být věnovány na boj s klíčovými hrozbami, jak píše server Janes.

V tomto případě, i když náboj Kingfisher nezasáhne přímo, je vzhledem k obecně lehké konstrukci bezpilotních letounů velká šance, že cíl zničí nebo poškodí tlakovou vlnou. Totéž platí pro podvodní vozidla pro přepravu vojáků speciálních sil a samotných žabích mužů.

Důležitým potenciálním využitím je obrana proti útočícím torpédům. Při těchto úkolech lze Kingfisher použít v mnohem větší vzdálenosti od lodi než tradiční klamné cíle nebo minitorpéda proti torpédům a poskytnout tak další, vnější vrstvu ochrany. Výbuchy desítek nábojů v blízkosti torpéda, i když ho nezničí, mohou poškodit nebo narušit sonar nebo přerušit optický kabel spojující torpédo s ponorkou.

Jak již bylo zmíněno, v náboji Kingfisher by mohly být přepravovány i další věci, jako jsou sonarové bóje, bezpilotní letouny nebo komunikační zařízení. Zatím se jedná pouze o nápady, protože jejich vývoj bude složitý. Jednak proto, že musí být malé (zásobník je 400 mm dlouhý a má průměr 85 mm), a jednak proto, že veškeré zařízení musí být navrženo tak, aby odolalo obrovskému zrychlení, které vzniká při výstřelu. Zrychlení může dosahovat až několika tisíc G.

Pokud se podaří tyto obtíže překonat, získají velitelé lodí mnoho nových schopností. Sonarové bóje vypouštěné na vzdálenost třiceti kilometrů mohou spolupracovat s vrtulníky nebo být vypáleny jedním směrem, zatímco vrtulník monitoruje jiný sektor. Pokud je nutná vizuální identifikace, vypustí se malý dron v dělostřelecké nábojnici, který poskytne snímky během několika minut, a to mnohem rychleji, než by na dané místo doletěl klasický dron.

Další možností je umístit do zásobníku hydrografické senzory, které měří změny teploty a slanosti při potopení senzoru. Po dosažení cílové hloubky by se zásobník vynořil a přenesl získaná data zpět na loď, což by umožnilo lépe přizpůsobit parametry sonaru místním podmínkám. V neposlední řadě by se v zásobníku mohla nacházet plovoucí retranslační stanice, která by prodloužila dosah bezpilotních ponorných vozidel nebo komunikaci s ponořenými ponorkami.

Zdroj: redakce, baesystems.com, janes.com, nationalinterest.org