10 nejpodivnějších měsíců sluneční soustavy. Podívejte se na jejich fotky!
Některé z nejzajímavějších objektů v našem vesmírném sousedství nejsou planety, ale měsíce, které kolem nich obíhají. Nejznámější je bezpochyby vlastní Měsíc Země, krásný, ale strohý, mrtvý svět utvářený dávnými vulkány a nesčetnými krátery. Zdaleka ale není nejzajímavější. Vydejte se na výlet za těmi nejpodivnějšími, jejichž seznam včetně fotek zveřejnil server Space.
Enceladus
Foto: Enceladus/NASA
Encaladus je malý vnitřní satelit prstencové planety Saturn a od roku 2004 je jedním z nejintenzivněji studovaných a diskutovaných světů v celé sluneční soustavě. Za svou nově nabytou slávu vděčí objevu obrovských mas ledu, které vyvěrají do vesmíru podél trhlin na jeho jižní polokouli. Právě to je jistá známka toho, že těsně pod tenkou ledovou kůrou měsíce se skrývá kapalná voda.
Callisto
Foto: Callisto/NASA
Callisto, nejvzdálenější z Galileových měsíců Jupiteru, je třetím největším měsícem sluneční soustavy a je jen o něco málo menší než Merkur. Jeho tmavý povrch je pokryt krátery, z nichž ty nejhlubší odhalily led. Callisto vděčí za svůj kráterovaný povrch své poloze v Jupiterově soustavě – gravitace obří planety má silný vliv, narušuje dráhy prolétajících komet a často je strhává.
Dactyl
Foto: Marc Van Norden/Flickr (CC BY 2.0)
Dactyl je přirozenou družicí planetky Ida. Jeho vznik je obestřen tajemstvím, ale pravděpodobně se jedná o menší úlomek ze srážky asteroidů před 1 až 2 miliardami let. Jeho jméno je odvozeno od daktylů, tvorů, kteří v řecké mytologii obývali horu Ida.
Iapetus
Foto: Iapetus/NASA
Iapetus vyniká tím, že jeho jedna strana je výrazně tmavší než ta druhá. Jednou z prvních teorií, která vysvětlovala tento barevný rozdíl, bylo, že přední strana je pokryta prachem, který vzniká při dopadech drobných meteoritů na malé vnější měsíce, které spirálovitě směřují k Saturnu, jak zjistila NASA. Podle nejnovějších výzkumů se ale zdá, že většina tmavého materiálu pochází ze samotného nitra Iapetu.
Io
Foto: Io/NASA
Io je jedním ze čtyř obřích Galileových měsíců, které obíhají kolem největší planety sluneční soustavy, Jupiteru. Ale zatímco vnější tři jsou klidné, zmrzlé světy z kamení a ledu, krajinu Io charakterizuje výrazná směsice žluté, červené a hnědé barvy, je plná bizarních a neustále se měnících minerálních útvarů vytvořených sírou, která se v mnoha podobách rozlévá na jeho povrchu. Io je nejvulkaničtějším světem ve sluneční soustavě.
Hyperion
Foto: Hyperion/NASA
Hyperion je nejpodivněji vypadající přirozená družice ve sluneční soustavě, jejíž povrch připomíná houbu nebo korál s hlubokými tmavými prohlubněmi lemovanými ostrými hřebeny světlejších hornin a ledu. Ale to není jediná věc, která je na Hyperionu zvláštní: Je to první objevený nesférický měsíc, který má výrazně excentrickou dráhu.
Titan
Foto: Titan/NASA
Největší Saturnův měsíc Titan je ve sluneční soustavě unikátní. Sonda Cassini odhalila jeho krajinu řek a jezer, která se nepodobá žádnému jinému světu ve sluneční soustavě, s výjimkou Země. Na Titanu se střídají roční období velmi podobně jako na naší planetě, i když jeho rok je 29,5 pozemského roku. Zdá se, že teploty na zimním pólu přejí srážkám, takže jezera se v průběhu každého roku na Titanu stěhují z jednoho pólu na druhý.
Vzhledem k této aktivitě je Titan zajímavým cílem při hledání mimozemského života, ačkoli většina biologů si jen těžko dokáže představit organismy, které by mohly existovat v tak drsných a chemicky omezených podmínkách. Většina se shoduje, že slibnější vyhlídky na život nabízí Titánův vnitřní soused Enceladus.
Miranda
Foto: Jason Major/Flickr (CC BY-NC-SA 2.0)
Snímky ze sondy Voyager odhalily neobyčejnou mozaiku terénů, zdánlivě náhodně poskládaných dohromady. Jedním z výrazných rysů je vzor soustředných oválů připomínající závodní dráhu, jinde rovnoběžné tvary tvoří jizvu ve tvaru písmene V.
Dnes se Miranda pohybuje po téměř kruhové dráze, ale v minulosti byla její dráha ovlivněna dalším měsícem jménem Umbriel. Díky tomu se oba měsíce dostávaly do častých konjunkcí, které stáčely dráhu Mirandy do protáhlé elipsy, na níž působily extrémní slapové síly. Tlačen, tažen a zahříván zevnitř se povrch Mirandy rozdrobil a přeskupil, než se měsíce opět pohnuly a aktivita Mirandy utichla. To vysvětluje mozaikovitý charakter její krajiny.
Mimas
Foto: Mimas/NASA
Když sondy NASA Voyager v 80. letech 20. století poslaly první detailní snímky Mimasu, vědci i veřejnost byli šokováni jeho podobností s Hvězdou smrti z Hvězdných válek. Obrovský kráter pojmenovaný po Williamu Herschelovi, který měsíc v roce 1789 objevil, dominuje jedné polokouli a má téměř stejnou velikost a tvar jako laserová anténa, která ničí planety a kterou si o mnoho let dříve vysnil George Lucas.
Mimas obíhá Saturn blíže než Enceladus, ale dále než Pan a Atlas. Je nejmenším známým objektem ve sluneční soustavě, který se vlastní gravitací stáhl do kulového tvaru.
Pan a Atlas
Foto: Stuart Rankin/ Flickr (CC BY-NC 2.0)
Saturnovy měsíce Pan a Atlas jsou nejmenšími měsíci sluneční soustavy. Navzdory jejich velikosti jsou ze Země dobře patrné v podobě výrazné „mezery“, kterou vytvářejí v prstenci planety. Pan je zodpovědný za vytvoření Enckeho mezery, výrazného rozdělení v Saturnově jasném prstenci A, zatímco Atlas obíhá těsně mimo prstenec A. Jejich nejzajímavější vlastností je jejich hladký tvar, připomínající vlašský ořech nebo létající talíř.
Zdroj: space.com, nasa.gov