Anonymně jsme se zeptali prodavače na původ čerstvé zeleniny a ovoce v supermarketech. Jeho odpověď nás překvapila

Určitě jste se na dovolené v zahraničí setkali s tím, jakou nabídku lokálních a regionálních produktů v místních obchodech seženete. Platí to hlavně u zeleniny a ovoce. Jak je to s těmito produkty v českých supermarketech? Mají čeští zemědělci opravdu tak nízký podíl na prodeji potravin? Jak moc je Česko v produkci plodin soběstačné a kdo nás v produkci válcuje?

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže na základě šetření zjistil, že v Česku převládají potravinářské oligopoly. Znamená to malé množství výrobců, zato velkých. To je problém pro konkurenci a cenotvorbu potravin.

Jak je na tom české zemědělství

Zdá se, že se Česká republika dosud nevymanila z pozůstatku problematického zemědělství z dob socialismu a násilné kolektivizace. Oproti jiným státům západní, střední a jižní Evropy u nás zůstaly velké polní lány a o produkci potravin se ve větší míře starají střední a velcí zemědělci, kteří jsou také největšími příjemci evropských dotací v zemědělském podnikání. Naopak je tu znatelně menší počet malých rodinných farem, které by byly schopny zajistit velkou část produkce.

Malé farmy jsou často sdruženy také pod agrodružstva, tedy jakýsi kolektivní pozůstatek komunismu. Jedno agrodružstvo tak může hospodařit na více jak 4 500 ha. Asi jste už někdy zažili jízdu za kombajnem nebo traktorem ve vzdálenosti klidně i 20 km? Je to z toho důvodu, že v Československu byla sjednocena pole, zrušeny původní polní cesty a veškerá infrastruktura se soustředila na okresní cesty. Zemědělská technika tak vyjíždí z jednoho družstva na pole v úplně jiném katastru. I to je pozůstatek kolektivizace.

Například v Německu mají zemědělci své vlastní cesty, ve značné míře to platí i pro Rakousko. Navíc v zahraničí malí farmáři vyjíždějí většinou jen na území katastru své obce. Průměrná výměra obhospodařovaných ploch je pro farmu v Rakousku necelých 45 ha.

Dalším faktem je, že střední zemědělské podniky nestačí konkurovat poptávce obyvatel. Důvodem jsou nízké výkupní ceny supermarketů a výrobců potravin. Proto se zemědělci zaměřují především na plodiny, které jsou dotované. To je jeden z důvodů, proč raději český sadař vykácí celý jabloňový sad a vysadí řepku nebo kukuřici. Dokážete si představit, že by něco takového udělal italský zemědělec, který hospodaří v sadu vysázeným jeho pradědečkem?

Posledním problémem jsou vysoké náklady na skladování a zpracování. To je dáno především cenou energií, která v Česku patří mezi 10 nejdražších v celé Evropě.

Toto jsou příklady toho, proč musí Česká republika stále více potravin dovážet, a bohužel to platí i pro zeleninu a ovoce, které považujeme za tradiční a běžně rostou v našich sadech a zahradách.

Jak se přizpůsobují zemědělci v zahraničí?

Problém s nízkými výkupními cenami nemají jen čeští zemědělci. Rozdíl mezi nimi a farmáři v zahraničí je ale ten, že se málo přizpůsobují trhu, který na druhou stranu také není nijak velký.

Opět se dostáváme k zemím jako je Francie, Itálie nebo Rakousko. Tam existuje už mnoho let důraz na ekologické zemědělství, které je štědřeji dotováno a zemědělci svá pole využívají s větší diverzitou plodin a zahrnují do něj různý způsob podnikání.

Velká část z nich nabízí produkty přímo na svých farmách. Někdy stačí jen vejít do dvora, vzít si potraviny, které člověk potřebuje a vložit farmáři peníze do kasičky. Dále je to samotná výroba potravin (ovocné mošty, jogurty, mléko, paštiky, aj.). V rakouských obcích tak malí farmáři nahrazují obchody, protože základní potraviny a zemědělské produkty lidé nakoupí přímo od nich.

V neposlední řadě se zahraniční zemědělci zabývají také agroturismem. To znamená, že například některou z hospodářských budov zrekonstruují pro potřeby ubytování turistů a pořádání soukromých akcí. V Itálii farmáři pronajímají část pozemků jiným soukromým zemědělcům, kteří na takovém pronajatém poli pěstují plodiny, které následně sami prodají na místním trhu. Výroba produktu v každé lokalitě je často tak velká, že je odbyt zaručen.

V zahraničí také spotřebitelé tolik neslyší na slevové akce, jako Češi, kteří jsou jimi posedlí. V Německu jakákoliv sleva vzbuzuje nedůvěru a raději nakoupí kvalitnější zboží bez slevy. V Itálii i Francii pak často rozhoduje regionální hrdost, která je provázána s domácí kuchyní. V Rakousku je obrovský důraz kladen na ekologické zemědělství, hi-tech technologie a pěstování nových plodin.

Odkud pochází ovoce a zelenina v českých supermarketech?

Zeptali jsme se jednoho prodejce v supermarketu, odkud v sezóně pochází jahody. Překvapivá odpověď zněla: ze Španělska. A to i v případě, že bylo plno jahod v českých zahradách. To navíc není jediný příklad. Největší dovozci zeleniny a ovoce do České republiky pocházejí také z Nizozemska, Německa a Polska, odkud známe hlavně jablka.

Zemědělci v Česku stále více podléhají dovozním tlakům ze zahraničí, zejména ze strany supermarketů, a tím přestávají být konkurenceschopní. Výjimkou není ani uprostřed sezóny cibule z Egypta, brambory z Francie. I když tedy v některých sezónách bývá zeleniny a ovoce nadbytek, neznamená to, že by zemědělci měli odbyt, především pokud byla kupní síla obyvatel stejně nízká, jako v letech 2022 a 2024.

Velká část supermarketů, jejichž vlastníci pocházejí ze zahraničí, na jednu stranu nabízejí sortiment s označením regionálních produktů. Na stranu druhou jde asi o necelou třetinu zboží, které je soustředěno hlavně do sezónních nabídek, kdy mohou čeští zemědělci lépe konkurovat. Velké řetězce také zákazníkům zpřístupňují možnost dohledání konkrétní farmy.

Podobně k regionálním surovinám přistupuje největší domácí maloobchodník COOP. Ale i zde především najdete ovoce a zeleninu od zahraničních producentů, kteří suplují ty české.

Zdroje: idnes.cz, seznamzpravy.cz, penize.cz