Velké ponížení v supermarketech pro seniory i prodavače: Toto se děje po zavedení elektronických pokladen

„A tu tašku mi otevřete, babičko.“ Tohle by klidně mohl být nový slogan některých supermarketů. Zákazníci u samoobslužných pokladen si odkráčí domů bez problémů a kontrol zboží. Ti, co zůstávají věrní klasickým kasám, zažívají drobné ponížení hned u východu.

Když se před lety objevily samoobslužné pokladny, slibovalo se všechno možné – pohodlí, rychlost, efektivita, méně personálu a žádné fronty. A ano, pokud máte tři jogurty a kreditku, možná to skutečně platí. Jenže pokud jste z generace, která se ještě dívá prodavačce do očí a platí hotově, čeká vás něco trochu jiného: „A prosím vás, ukážete mi tu tašku?“

Nejčastěji se to stává právě starším lidem. Ne proto, že by snad byli největší zloději, ale prostě proto, že stále platí „po staru“. A jak se ukazuje, právě tito lidé bývají u východu nejčastěji kontrolováni. Proč? Inu, protože kasíroval člověk a ne stroj.

Nákup jako podezřelá aktivita

Většina lidí si jde do obchodu pro máslo a rohlíky. Jenže jakmile si odnáší nákup v tašce a míří k východu, jako by si nesli diamanty z korunovační pokladnice. Ochranka je zdvořilá – ale kontrola je kontrola.

A tady nastává ten nejtrapnější moment. Co má zákazník říct? „Jistě, tady máte moje máslo, mouku, tohle je akční kuře, tohle je rohlík.“ Není to příjemné pro nikoho – ani pro babičku s nákupem, ani pro unavenou prodavačku, která má na starosti kontrolu. Obě by nejradši tuhle chvíli přeskočily.

Prodavačka jako detektiv

Nikdo se nestal prodavačkou proto, aby se cítil jako Sherlock Holmes. A přesto se teď dost často ocitají v roli inspektora s očima v tašce zákazníka. Přitom nejde o jejich rozhodnutí – prostě jim to někdo „nahoře“ nařídil. Výsledek? Tisíc drobných situací, kdy se obě strany cítí nepříjemně, a přitom se dá problém řešit úplně jinak.

A někdy nejde jen o letmý pohled do tašky. Prodavačky bývají instruovány, aby otevřely i krabičky s kosmetikou, sáčky se sladkostmi nebo dokonce plata s vejci – prý kdyby někdo náhodou schoval deodorant mezi vejce M z volného výběhu. Je to nepříjemné jak pro zákazníky, tak pro personál. Nejen že to zabere čas, ale především to vytváří atmosféru nedůvěry. Přitom většina lidí si přišla jen pro chleba, máslo a klid.

Samoobsluha? Průchod zdarma!

A teď si vezměte toho, kdo si své zboží sám naskenuje, zaplatí kartou a odejde. Bez kontroly, bez pohledu, bez podezření. Zkrátka digitální elita. Jako by snad technologie měla zabudovaný detektor morální bezúhonnosti.

Tohle všechno vytváří zvláštní dojem: čím méně lidí se nákupu účastní, tím více důvěry supermarket vkládá ve váš charakter. Zato čím více lidí se kolem vašeho nákupu točí, tím větší podezření na vás padá. Matematicky to nedává smysl, lidsky už vůbec ne.

Důstojnost se nedá namarkovat

Ano, víme, že obchody čelí krádežím. Ale zavést systém, kde jsou ti nejzranitelnější (a často nejpoctivější) vystaveni kontrole častěji než zbytek zákazníků, je prostě nespravedlivé. A hlavně: je to zbytečně nepříjemné. Chceme snad, aby se naši prarodiče styděli za to, že neumí naskenovat QR kód?

A co víc – posíláme špatný signál. Mladší generace sleduje, že kdo si všechno odbaví sám a nevypadá podezřele, má klid. Ale kdo je starší, pomalejší nebo prostě nechce řešit technologické výzvy – ten dostane preventivní nákupní výslech.

Nemusíme se vzdát bezpečnosti ani důvěry. Stačí, když se namátkové kontroly budou provádět skutečně náhodně – bez ohledu na věk, vzhled nebo to, u jaké pokladny jsme platili. A hlavně s úsměvem. To je totiž ten nejlevnější, ale nejúčinnější bezpečnostní systém na světě.