Před 500 lety prováděli Inkové operace mozku bez anestezie a pacienti přežili
Sledovat v Google Zprávách
Operaci mozku mimo sterilní sál si dnes těžko umíme představit. Vždyť i ve vybavené nemocnici je to rizikový zákrok. Zkoušet to kdesi v pralese bez potřebných nástrojů pak považujeme za jistou smrt, jenže archeologické objevy ukazují něco jiného.
Média včetně těch odborných neustále plní zmínky o tom, jak medicína stále postupuje vpřed. Ale některé archeologické objevy ukazují, že v minulosti udělala i pořádný krok vzad. Vzhledem k tomu, že na konci 19. století byla nalezena stovky let stará lebka s precizně vyříznutým otvorem, který se již hojil, je zřejmé, že neurochirurgie není úplně tak vynálezem moderní medicíny.
To, že Inkové, a dokonce i jejich předchůdci z And uměli provádět nějaké zákroky na mozku, tuší archeologové už od roku 1895, kdy výše zmíněnou lebku našel americký diplomat E. G. Squier. Tuto hypotézu pak potvrdily i další nálezy, a to lebek starších i 800 let. Metody, které uměli Inkové používat, byly vyspělejší než v dobách americké občanské války.
Dochované statistiky umí vyrazit dech
Než se pustíme do chvály metod, které Inkové používali, je nezbytné si uvědomit, že nezačínali s prázdnou. Inkové totiž měli k dispozici soubor poznatků od svých předků. Jejich dědictvím byly pokusy a omyly léčitelů za více jak tisíc let. A pokroky byly zřejmé.
Podle dochovaných informací byla míra přežití trepanace lebky v roce 400 př. n. l. kolem 40 %. V době Inků tedy po roce 1400 se úspěšnost zákroků zvedla přímo neuvěřitelně. Míra přežití se totiž pohybovala mezi 75–83 % a v okolí města Cuzca dokonce až k 91 %.
A operace mozku u vojáků v 19. století? Umíralo 46 % až 56 % zraněných po lebečních operacích. Je více než úctyhodné, že incký šaman s kusem obsidiánu měl tedy dvakrát lepší výsledky než odborně školený chirurg s kovovými nástroji o stovky let později.
Podle všeho tkvěl úspěch spíše v čistotě než přesnosti. Polní nemocnice byly semeništěm nejrůznějších infekcí a hygiena lékařů? Mezi amputací a operací slepého střeva si ruce umyl málokdy. Tenkrát se to prostě nedělalo. Inkové však měli pacienta v čistotě na čerstvém vzduchu a k čištění ran používali bylinné tinktury a odvary.
Špičkou v tomto ohledu byly jejich pryskyřičné balzámy. Ačkoli Inkové neznali bakterie, dokázali s těmito balzámy zabránit infekci.
Obsidián je ostřejší než ocel a nahradil i vrtačku
Zatímco dnes si neurochirurgové neumí představit práci na sále bez vrtačky, Inkové si poradili s obsidiánem. Ten je totiž ostřejší než ocel, jeho řezy jsou čisté bez částeček, které by zhoršovaly hojení, a navíc netrhá tkáň, prostě ji jen přetne.
Tady záleželo na pevné ruce a vývoji techniky. Nálezy ukazují, že ve starších lebkách byly prováděny výřezy ve tvaru čtverce či obdélníku, později však byla kost dlabána. Ano, trvalo to dlouho a zdá se to méně praktické, ale operatér lépe kontroloval hloubku rány a nepoškodil mozkovou plenu.
Jak je to s tou anestézií?
Technicky vzato Inkové anestézii neměli, chloroform ani éter neznali. To však neznamená, že nechali člověka svírat se v bolestech. Věděli, že se mohou obrátit k přírodě. Jejich farmakologie totiž byla vysoce pokročilá.
Hojně se používala koka, kterou pacient žvýkal a případně se tlačila i do rány, kromě toho, že je skvělým přírodním anestetikem, stahuje i žíly a zamezovala tak nežádoucímu krvácení. Před operací byla mnohdy pacientovi podána chicha. O co jde? O kukuřičné pivo, jehož úkolem bylo vlastně pacienta opít, aby byl otupělý.
Při operacích mozku je však nezbytné, aby byl pacient naprosto v klidu, takže byla potřeba silnější zbraň. Tou byl durman a další lilkovité rostliny, které obsahují skopolamin a atropin. Pacient tak sice nebyl v bezvědomí, ale nevnímal bolest a zákrok si nepamatoval.
Obdivuhodná není jen práce operatérů té doby, ale i odolnost samotných pacientů. Byla totiž nalezena i lebka muže, který podstoupil v průběhu života hned sedm trepanací. Incká trepanace ukazuje, že už před stovkami let našli lidé metody, jak přežít různá zranění, i když jsme si dlouho mysleli, že je ovládá až současná medicína.
Zdroje: facs.org, huffingtonpost.org, sciencealert.com,
