Chtěl jsem udělat dobrý skutek a na strom umístil tuto věc. Přitáhla potkany z širokého okolí a zdevastovali mi celou zahradu

Zdánlivě nevinné krmítko je bezpochyby symbolem lásky k přírodě, radosti a vůle pomoci drobným opeřencům. Jenže málokdy si člověk uvědomí, že taková jednoduchá domácí pomůcka může mít i druhou, velmi stinnou stránku.

Věřil jsem tomu, že nádobku se semínky dokážu udržet pod kontrolou, že přijde jen pár ptáků, možná i veverka, která občas zavítá do zahrady. Jenže realita byla jiná: Místo pestré ptačí společnosti se na zahradě začali objevovat větší, odvážní a velmi mazaní tvorové, kteří vycítili, že je tu k vidění pořádný švédský stůl bezpečně mimo dosah koček.

Potkani. V městském prostoru je jich překvapivě mnoho, jsou chytří, vynalézaví, rychle se adaptují a překotně se množí. A když jednou objeví zdroj potravy, jen tak se ho nevzdají. Během zimy se potkani naučili chodit na krmítka stejně pružně jako veverky či sýkorky. Jenže zatímco ptáci jsou s jídlem hotovi přibližně za deset minut, potkan funguje velmi důkladně, vyluxuje krmítko, případně rozhází semínka po celém okolí a navíc má tendenci se v zahradě zdržovat, hledat další možnosti obživy a nakonec i devastovat kořeny, trávník, skleník a vůbec vše, co mu přijde do cesty.

Situace se vyhrotila velmi rychle

Nejprve se z krmítka vytrácela semínka i suché pečivo, později jsem pozoroval, že v noci slyším venku podivné šustění. Najednou se v zahradě objevily díry v trávníku, některé rostliny byly doslova vykopané, na záhonech jsem nacházel rozsypanou hlínu, čerstvě vysazené bylinky byly poničené, ze skleníku zmizela rajčata a okurky – vše, co by mohlo být zdrojem potravy, se stalo cílem.

Zahradničení je radost, ale také každodenní starost o rostliny, které člověka chrání před stresem a přinášejí radost z poctivé práce na vlastním kousku země. Jenže potkani, nebo obecněji hlodavci, jsou schopni tuto radost rychle proměnit ve starosti a zklamání.

Krmítko jsem přestěhoval na vysoký sloupek

…jenže to většinu ptáků odradilo, takže nepřiletěl nikdo, zato potkani, ti si cestu našli stejně. Připevnil jsem pod krmítko ostnaté dráty, které k němu měly znemožnit přístup „pro pěší“, jenže kromě toho, že připomínaly vojenský opěrný bod, byl účinek nulový. Výsledkem bylo jen to, že ptáci odlétli úplně, ale potkani zůstali – jen začali chodit k sousedům.

Rád bych pomáhal přírodě, mám rád čerstvě natrhané bylinky a ten typický klid, který zahrada každý den nabízí, ale pod touto radostí spočívala trpká zkušenost, že někdy je dobrý úmysl přímou cestou k potížím.

Za dobrotu na žebrotu

Zjistil jsem, že je potřeba zahradu chránit důsledněji, méně experimentovat s krmením, víc dbát na pořádek a úklid po každé sezóně. Zároveň jsem si uvědomil, jak je důležité poznat všechny důsledky zdánlivě drobných činů – i to, že když chce člověk udělat dobrou věc, měl by uvažovat i o slabých místech. 

Jsem pořád zahradníkem, který má rád své bylinky a snaží se žít v souladu s přírodou, ale také vím, že všechno je o rovnováze – a že nejde jen o můj dobrý úmysl, ale i o to, komu tím vlastně pomáhám. Zkušenost s krmítkem a potkany mi dala lekci, že někdy i ta nejlaskavější myšlenka potřebuje zdravý rozum, aby nepřivedla do zahrady nezvané hosty. Protože tohle byl nápad za všechny peníze.