Ani Praha, ani Krumlov. Tuhle historickou perlu vychvalují do nebe všude v zahraničí. Češi ji ignorují a v létě zeje prázdnotou

Když se mluví o českých historických perličkách, padne nejčastěji Praha nebo Krumlov. Ale zahraniční turisté mají jasno. Telč je podle nich jedno z nejfotogeničtějších a nejmalebnějších měst celé Evropy. A přesto ho Češi přes léto obcházejí jako školní jídelnu s hráškovým pyré.

Tohle renesanční město má vše. Barevná fasáda. Symetrie jako z učebnice geometrie. Věžičky, rybníky a zámek, ve kterém by klidně mohla bydlet nějaká Netflixová princezna. Jenže zatímco cizinci obdivují, Češi většinou míří na vodu nebo na chalupu. A v Telči? Klid. Ticho. A volné lavičky.

Telč se oficiálně připomíná už v letech 1315 až 1319. Tehdy to byl dvorec se strážní věží a kostelem. O sto let později sem přišli páni z Hradce, kteří začali stavět vodní hrad. A právě tady začíná příběh, který Telč vyšvihnul o pár století dopředu. Největší pecka přišla v šestnáctém století, kdy město rozkvétalo pod vedením Zachariáše z Hradce. Ten se rozhodl, že z Telče udělá malé italské městečko uprostřed Vysočiny.

Vzal starý hrad, přetvořil ho na renesanční zámek a povolal si k tomu italské architekty, kteří očividně měli hodně barev a velké ambice. Výsledkem je zámek, který dodnes vypadá jako muzeum vkusu a moci, a hlavní náměstí, které připomíná pohlednici ze staré Florencie.

Když se šlechtic zamiluje do Itálie, vznikne Telč

Zachariáš z Hradce byl člověk, který se spokojil jen s tím nejlepším. Nejen že zdědil telčské panství, ale taky měl vkus, peníze a plán. V roce 1551 se vydal na výpravu do Janova, kam jela tehdejší šlechtická smetánka ukázat zbroj, družinu a trochu se podívat, jak vypadá skutečná renesance. Když se vrátil domů, byl rozhodnutý, že gotický hrad v Telči už stačil. A začal přestavovat.

Nešlo o žádné lepení omítek. Přestavba probíhala ve dvou velkých vlnách a pod rukama zkušených italských mistrů vzniklo sídlo, které se dnes řadí mezi nejzachovalejší renesanční zámky v Česku. Najdete tu třeba slavné sklípkové klenby nebo Zlatý sál, kde by se klidně mohlo konat i mistrovství světa v dekorativních stropech. Všechno to pomohla zaplatit Zachariášova první žena Kateřina z Valdštejna, která do manželství nepřinesla jen věno, ale rovnou i celé stříbrné doly.

Zámek ale není jen o jedné generaci. Po Zachariášovi přišli Slavatové, konkrétně Vilém Slavata, který se v roce 1618 proletěl oknem při defenestraci. Tento moment je dodnes vyobrazen na obraze visícím přímo v Telči. Kromě toho se ve městě objevila jezuitská stavba kostela Jména Ježíš, kterou tu Slavatové zanechali jako důkaz své víry a architektonické ambice.

Pozdější šlechtici už tolik do zámku nezasahovali. Lichtensteini z Kastelkornu a Podstatští z Lichtensteina radši pečovali o zámecký park, kde nakonec vznikl empírový skleník. Díky tomu zůstalo jádro zámku téměř nedotčené a dnes se může Telč chlubit tím, že její renesanční šperky zůstaly zachovány tak, jak je Zachariáš kdysi vysnil. A to je víc, než se dá říct o leckteré památce, kterou během staletí semlelo půl tuctu architektonických mód.

Náměstí jak ze škatulky

Náměstí Zachariáše z Hradce si zaslouží vlastní pohádku. Je tak dokonale zachovalé, že by mohlo učit ostatní renesanční města, jak se to dělá. Baráčky jsou srovnané jak podle pravítka, fasády jak z katalogu a arkády tam neslouží jen jako úkryt před deštěm, ale i jako vizuální balzám. Celé historické centrum se díky tomu dostalo už v roce devatenáct set devadesát dva na seznam UNESCO. Češi si toho možná moc nevšímají, ale ve světě se z toho dělá skoro kulturní svátek.

Zapomenutý židovský příběh

V Telči žila už od šestnáctého století i židovská komunita. Měla vlastní uličku a hřbitov, který se zachoval dodnes. Náhrobky jsou staré i přes tři sta let. Tahle část města není turistickým tahákem, ale rozhodně by měla být. Pokud máte rádi klid, ticho a historii, která neřve, ale šeptá, je to ideální zastávka.

Telč je otevřená a přitom prázdná

Telč je jako pohádkový dům s otevřenými dveřmi, jenže všichni kolem něj chodí s tím, že tam už určitě někdo dávno je a nechtějí rušit. Přitom uvnitř je volno, pohodlí a výhled jak z reklamy na harmonii. Stačí mít chuť na trošku historie, pár věžiček zrcadlících se ve vodě a hlavně klid, který se dneska hledá jako jehla v barokní kupoli.