Syn odmítá přespat u babičky s dědou. Když jsem zjistila důvod, plakala jsem celé dny

Přespávání dětí u prarodičů bývá pro mnoho rodin nejen praktickým řešením, ale často i vítaným zpestřením. Rodiče si odpočinou, prarodiče si užijí vnoučata, a děti mají změnu prostředí, která může být velmi obohacující. Ale ne vždy to funguje jako v televizní reklamě.

Petra, maminka sedmiletého Filipa, mi popisuje, jak ji překvapila a zároveň hluboce zasáhla reakce jejího syna po návratu od babičky a dědy. „Filípek se po víkendu vrátil, sedl si ke mně a úplně vážně prohlásil, že už k babičce nechce nikdy jet. Myslela jsem si, že se pohádali nebo mu někdo něco provedl. Ale pak začal mluvit… a mě to úplně rozložilo.“

Příběh Petry

„Musím tam jíst všechno, co mi naloží, i když mi to nechutná. A nesmím odejít od stolu, dokud nemám prázdný talíř. Děda se na mě zlobí, když si chci hrát místo toho, abych seděl a poslouchal zprávy. A večer musím jít spát hned bez pohádek v televizi,“ vyprávěl Filip. A Petra k tomu dodává tiše: „U nás doma to takhle nemáme. Snažíme se naslouchat, vysvětlovat… nebyli jsme zvyklí na povely. Úplně jsem si vybavila své dětství. Myslela jsem, že se rodiče změnili.“

Moc velké rozdíly ve výchově

Případ Petry není nijak ojedinělý. V mnoha rodinách dochází k tomu, že dítě začne odmítat přespávat u prarodičů. Přitom důvodem často nejsou žádné dramatické události, ale „jen“ rozdílný přístup k výchově. Co je pro jednu generaci běžný standard, může být pro tu další těžko akceptovatelný. Zvlášť pokud dítě doma funguje na jiném systému.

Zásadní chybou bývá, když prarodiče nerespektují základní pravidla, která rodiče s dítětem dodržují. To zahrnuje režim, stravovací návyky, způsob komunikace, ale i přístup k autoritě. Dítě si velmi rychle všimne, že se „něco dělá jinak“, a pokud se cítí nesvobodně, nepochopeně nebo dokonce potrestaně za běžné chování, ztratí chuť trávit u prarodičů čas.

Stejná pravidla? Ne nutně. Ale nesmí se popírat

Rodiče mají hlavní slovo ve výchově, prarodiče by měli jejich rozhodnutí respektovat. Ačkoli mohou mít jiný názor, pokud chtějí být aktivní součástí péče o vnoučata, musejí být připraveni držet určité nastavené hranice. Děti totiž nezvládají přepínat mezi dvěma protichůdnými režimy bez následků.

Typický problém nastává například u jídla. Pokud doma platí, že dítě nemusí dojídat, ale u babičky „se nic nevyhazuje“, začne být ve stresu. Podobně je to s režimem spánku, povinnostmi, hraním nebo přístupem ke sladkostem a obrazovkám. Dítě si všímá, že jedna autorita říká „můžeš“, zatímco druhá „nesmíš“, a to podkopává důvěru a pocit jistoty.

Hlídání není samozřejmost. Ale není ani volná disciplína

Velká část problémů vzniká právě z předpokladu, že když prarodiče hlídají, mohou si „dělat věci po svém“. Jenže právě v této oblasti je potřeba být opatrný. Ano, prarodiče nejsou profesionální chůvy a nemají fungovat podle přesného scénáře. Ale pokud přebírají péči, přebírají i určitou odpovědnost – a s ní přichází nutnost spolupráce a komunikace s rodiči.

Stejně tak by ale rodiče neměli prarodiče zatěžovat více, než je nezbytně nutné. Hlídání by nemělo být považováno za povinnost. Prarodiče mají právo odmítnout, stanovit si podmínky nebo požádat o omezení doby hlídání. „Nikdy bychom neměli považovat hlídání dětí prarodiči za samozřejmost či bezplatné jesle. Je to jen jejich svobodné rozhodnutí, zda vám s dětmi chtějí pomoci, či nikoli. Stejně tak jako je zase na vás, jestli a s jakými pravidly děti k prarodičům pustíte,“ uvádí psychoterapeutka Markéta Antošová na webu psychologie.cz. A pokud už k nějaké dohodě dojde, obě strany by ji měly dodržet, a to včetně času předání, instrukcí i potřebného vybavení.

Vzájemný respekt jako základ

Aby mohl trojgenerační model fungovat, je nutné nastavit pravidla a otevřeně komunikovat. Rodiče by měli jasně sdělit, co je pro ně důležité, a prarodiče co jsou ochotni nebo schopni zvládnout. Vzájemné porozumění je zásadní k tomu, aby nevznikalo ve vztazích napětí, ale prospěch pro všechny strany. Je také důležité rozlišovat mezi láskyplnou volností a rozmazlováním bez hranic. Prarodiče často chtějí dětem dopřát, ale pokud to znamená popření zásad rodičů, může se výsledkem stát zmatek, frustrace a neshody v rodině.

Pokud dítě odmítá být s prarodiči, je to důležité varování. Ne nutně důkaz, že s nimi je něco v nepořádku, ale signál, že jiné prostředí dítěti nesedí. Místo hledání viníka je na místě otevřená debata: Co dítěti vadí? Jak to napravit? Co očekávají rodiče? Co zvládnou prarodiče? Jednotná a transparentní výchova není o tom, že se všichni budou chovat stejně. Jde o to, aby dítě mělo stabilní mantinely a necítilo se ztracené v systému, který se mění podle toho, kdo zrovna hlídá. A právě to je úkol nás dospělých, najít společnou řeč, než dítě řekne: „Já už tam nechci.“