Systém Gepard je výraznou posilou ukrajinské protivzdušné obrany. Prošel modernizací a chránil i fotbalové stadiony na mistrovství světa v Kataru

Protiletadlová samohybná děla Gepard se stala důležitou součástí ukrajinské protivzdušné obrany. Armáda je přizpůsobila k plnění takových úkolů, u kterých vývojáři neplánovali tuto techniku ​​aplikovat.

První německá protiletadlová samohybná děla Gepard dorazila na Ukrajinu začátkem července 2022. O rok později měla ukrajinská protivzdušná obrana ve službě 40 jednotek Gepard. Tím však dodávky těchto německých strojů nekončily.

Německo má Ukrajině předat dalších 12 těchto zbraní, které začalo vyvážet z Kataru, kde ze vzduchu chránily fotbalové stadiony mistrovství světa před možnými teroristickými útoky.

Při formování Bundeswehru Německo obdrželo ze Spojených států pět set dvojitých protiletadlových děl ráže 40 typu M42. Taková protiletadlová střela se mohla chlubit slušným doletem, na cíl však mířila díky mechanickým optickým zaměřovačům, které neodpovídaly tehdejším požadavkům a neumožňovaly ničení manévrovatelných vzdušných cílů. K tomu byly zapotřebí zbraně se zvýšeným dostřelem, intenzitou a hustotou palby.

Koncem šedesátých let se objevily pokusy o vývoj nových účinných systémů, ale žádný z nich nebyl masově převeden do ozbrojených sil. V roce 1966 byly podepsány všechny smluvní dokumenty pro vývoj ozbrojených sil na tankové platformě Leopard 1, kterou měli v té době k dispozici vojáci Bundeswehru.

Po konstrukčních a projektových pracích, které trvaly od roku 1966 do roku 1969, byly testovány čtyři prototypy s 30 mm a 35 mm děly. Po testování spárovaných systémů ráže 30 a 35 byla volba učiněna ve prospěch druhého, po kterém začala rozsáhlá práce. Klíčovými tvůrci nových ozbrojených sil se staly německé firmy Wegmann a Krauss-Maffei, které se později sloučily (v roce 1999) a vešly ve známost jako Krauss-Maffei Wegmann. Společnosti spolupracovaly s výrobním koncernem Blohm & Voss, který byl zodpovědný za výrobu pancéřového korby a věže.

Specialisté společnosti Siemens se zabývali tvorbou radarových zařízení (vyhledávací a sledovací stanice). Švýcarští inženýři z Oerlikonu se ujali vytvoření protiletadlových instalací a konstruktéři z Contraves – vývoje systémů řízení palby s balistickým výpočetním analogovým zařízením na polovodičích. Veškeré kabely, elektrické obvody a izolace byly vytvořeny ve zdech německé firmy Huber+Suhner.

Po vytvoření několika prototypů s různými úpravami systém převzali stíhači Bundeswehru a pokřtili jej na protiletadlový tank s dravým názvem Gepard. V budoucnu došlo k vylepšení bojového vozidla v rámci vojenského programu NATO, na kterém se kromě Německa podílely obranné koncerny dalších tří zemí – Nizozemska, Belgie a Itálie.

Extrémní varianta se vyznačovala mnohem produktivnějším pokročilým radarem pro vyhledávání směru a sledování cíle, stejně jako řadou dalších malých nuancí.

ZSU Gepard je založen na platformě podobné Leopardu 1, ale jeho trup má menší tloušťku pancíře. Řidič-mechanik sedí vpředu, vpravo od přídavného motoru, věž je instalována ve středu plošiny. Prostor motoru a převodovky se nachází za strojem. Torzní odpružení má 7 silných nosných dvojitých kladek.

Protiletadlové vozidlo má dvojici radiolokačních stanic. Pro zaměřování MPDR-12, která je umístěna v zadní části věže, a před naváděním kanónu Albis.

Zaměřovací radiolokátor tehdy poskytoval dosah detekce vzdušných cílů až 15 km. V druhé polovině 80. let vznikl nový zaměřovací radar MPDR-18S s dosahem detekce až 18 km. Rozsah její práce je 1,7-2 cm.

Kromě dvou radarových zařízení je Gepard vybaven vysoce účinným systémem řízení palby, přesným palubním navigačním systémem, zaměřovacím systémem pro přímou palbu na pozemní a vzdušné cíle a také ochranným systémem.

Děla Oerlikon ráže 35 jsou instalována na pravé a levé straně masivní věže stroje, schopná střílet rychlostí 550 ran za minutu. Střelivo je dodáváno přes pevné a pohyblivé skluzy, které jsou hermeticky uzavřeny z bojového prostoru, jak píše web KNDS.

Hmotnost projektilové jednotky je 550 gramů. Startovní rychlost letu munice je 1175 m/s. Každá zbraň je nabita 320 protiletadly a 20 protipancéřovými municemi. K palbě na vzdušné cíle se používají vysoce výbušné tříštivé, podkaliberní průbojné pancéřové střely a podkaliberní tříštivé střely.

Elektrická věž je poháněna 40 kW generátorem poháněným 4válcovým 3,8litrovým dieselovým motorem se spotřebou paliva cca 10-20 L/h. Na obou stranách věže jsou instalovány čtyři odpalovací zařízení pro 76mm kouřové granáty.

Protiletadlová instalace byla za provozu neustále modernizována. Například v roce 1985 byly modely Gepard B2 upraveny na model B2L instalací laserového dálkoměru a nahrazením palubních rádií ze SEM 25 na SEM 90.

Při modernizaci 147 strojů na modifikaci Gepard 1A2 využili výsledky z uzavřeného projektu Gepard 2: nový digitální balistický počítač na bázi 32bitového mikroprocesoru Motorola68020. Zlepšila se také integrace do systému bojového řízení a zpravodajství pozemních sil – HflaAFüSys, radiostanice SEM 93.

Protiletadlová samohybná instalace Gepard byla vytvořena pro krytí konvojů s vojenskou technikou, ale ukrajinské reálie si vynutily instalaci jinak. Velitelství protivzdušné obrany Ukrajiny používá Gepard ke krytí strategických objektů. Jak se ukázalo, tuto roli také úspěšně plní.

Zdroj: Wikipedia; Militarnyj; KNDS