Tento kýčovitý lustr měl v obyváku dříve úplně každý. Teď má cenu 30 000 – 100 000 Kč
Sledovat v Google Zprávách
Pamatujete si na ten typický lustr, co visel u babičky v obýváku? Spousta křišťálových kapek, lesk, co by oslnil i Marušku z pohádky, a u každého úklidu povinné sundávání pavouků. Tehdy to byl trochu kýč, dnes je to sběratelský skvost. Cena těchto lustrů se dnes šplhá klidně od 30 000 až ke 100 000 korunám, a pokud se jedná o starožitný kus, může být ještě mnohem výš. To co viselo v paneláku v 80. letech, dnes visí v aukčních katalozích.
Příběh českého skla nezačal ve vitríně, ale hluboko v lesích severních Čech. Už ve 13. století tam vznikaly první sklářské hutě. Hutníci si vybírali místa podle dostupnosti dřeva, protože potřebovali topit jako o život. To, co zpočátku byly jen obyčejné skleněné nádoby, se postupně měnilo v umělecká díla. A někdy v 16. století přišel zlom. Češi začali vyrábět tak čisté a lesklé sklo, že se mu začalo říkat český křišťál.
Křišťál, který byl lehčí než benátské sklo, ale stejně třpytivý, si rychle získal jméno i za hranicemi. A tak začal ten slavný exportní příběh, který trvá dodnes. Ze zapomenutých hutí se staly továrny a z křišťálu se stal symbol kvality a elegance.
Když přišel lustr, světlo bylo rázem umění
A pak se to stalo. V 18. století, konkrétně v roce 1724, si jistý Josef Palme otevřel v Kamenickém Šenově první oficiální dílnu na výrobu skleněných lustrů. Do té doby byly lustry hlavně kovové a na pohled spíš jako mučicí nástroj. Palme přišel s nápadem přidat křišťálové prvky, které lámaly světlo jako déšť na okně a celý sál rázem vypadal jako ples v opeře.
Zanedlouho se české lustry dostaly až do Versailles, do ruského carského paláce, a dokonce i k sultánovi do Istanbulu. Z českého nápadu se stal světový hit. A když říkáme světový, myslíme to vážně. Na světové výstavě v Londýně v roce 1851 visel největší český lustr s průměrem 10 metrů. Ano, čtete správně. Deset metrů. Ten už by se do paneláku nevešel.
19. století: křišťálový byznys jede na plné obrátky
Když to funguje, dělá se toho víc. A Češi to dobře věděli. V 19. století už výroba lustrů šlapala naplno. Ročně se jich vyrobilo přes milion. Každý zámeček, každé lepší divadlo, každý bankéř si chtěl pověsit vlastní třpytivý skvost. A české sklárny sotva stíhaly brousit, leštit a balit. Vznikly slavné značky jako Moser, Preciosa, Rückl nebo nověji Lasvit, které se staly synonymem pro ruční práci a luxus.
A nebylo to jen o designu. České křišťály měly vysoký obsah olova, což jim dodávalo výjimečnou průzračnost a krásný lom světla. Takže zatímco jiné lustry svítily, ty české doslova zářily. Byla to kombinace řemeslné preciznosti, chemie a uměleckého citu, která z nich udělala světovou extratřídu.
Dnes poklad v aukci, zítra klenot v obýváku
Doba pokročila, ale český křišťál se drží pořád na špici. Dnes se klasické i moderní křišťálové lustry prodávají za desítky až stovky tisíc korun. Jestli máte doma lustr z počátku 20. století, ručně broušený, a ještě k tomu s původním kováním, tak ho rozhodně neházejte do sklepa. Může mít totiž cenu, ze které se vám protočí panenky, někdy i víc než 100 000 korun. V zahraničních aukcích se takové kousky prodávají jako horké housky, a to bez marmelády.
Zájem o staré lustry stoupá i díky tomu, že se dnes míchají styly. Starý křišťálový lustr visící v minimalistickém bytě je sice trochu odvážná kombinace, ale výsledek je často dechberoucí. Navíc se začíná chápat, že lustr není jen zdroj světla. Je to kus historie. A taky dobrá investice, protože kvalitní lustry stárnou lépe než víno. Tedy pokud na ně člověk neleje Cabernet místo prachu.
A co s tím, co visí doma na půdě?
Možná teď přemýšlíte, jestli náhodou nemáte na půdě něco podobného. Pokud ano, rozhodně ho neházejte do sběrného dvora. Než lustr skončí v kontejneru, zkuste ho vyčistit, nechat posoudit odborníkem a třeba i zrestaurovat. I nenápadný kousek z 70. let může mít dnes hodnotu, kterou byste opravdu nečekali.
Možná to nebude hned Versailles, ale jeden nikdy neví. A kdo ví, třeba právě ten lustr, co jste kdysi schovali do krabice, bude jednou svítit jako korunovační klenot. Třeba i s trochou prachu z historie.
