Tento horor měl za socialismu na zdi každý „lepší“ člověk. Ze smradlavého ráje roztočů mají Husákovy děti trauma dodnes

Většině lidí se při představě kančí kůže na zdi vybaví spíš lovecký salón na zámku nebo myslivecká chata. Jenže pro generaci vyrůstající v 70. a 80. letech v Československu byla kančí kůže symbolem „lepšího bytu“, statusu, ale i něčeho, co v mnohých zanechalo doživotní trauma. Kdo neměl na zdi alespoň jednu, jako by nebyl.

Byla to doba, kdy se luxus nevyjadřoval drahým obrazem, ale právě tímto zvláštním artefaktem, který se stal svéráznou ozdobou obýváků, předsíní i chodeb. A zatímco děti Husákovy éry si z dětství nesou vzpomínky na pohádky, céčka a první počítačové hry, v koutku duše je často straší i zážitek z pohledu do prázdných děr místo očí a dřevěného čumáku, který kdysi patřit divočákovi.

Kančí kůže byla v sedmdesátých a osmdesátých letech fenoménem, který dnes působí až absurdně. V době, kdy se všechno shánělo „pod pultem“ a cokoliv neobvyklého bylo ceněno víc než zlato, byla právě kančí kůže vyhledávaným artiklem. Nešlo ji koupit v běžném obchodě, musela se „sehnat“, nejlépe přes známého myslivce nebo s trochou štěstí na burze. Kdo měl štěstí, získal kus vydělané kůže, často s charakteristickými štětinami, někdy i s kusem ocasu. Vrcholem luxusu bylo, když kůže měla dřevěný čumák a místo očí dvě temné díry. Ty měly působit autenticky, ale většině dětí připomínaly spíš hororovou masku.

Proč právě kančí kůže

Vysvětlení je jednoduché. V socialistickém Československu byla myslivost považována za prestižní zálibu, která byla spojena s tradicí, přírodou a určitou dávkou exkluzivity. Myslivecké trofeje se staly symbolem úspěchu, ale také vkusu a společenského postavení. A protože na opravdové paroží nebo vycpanou hlavu neměl každý, kančí kůže byla dostupnější variantou, jak si „vylepšit“ interiér a ukázat, že patříte k lepší vrstvě. Zároveň byla praktická – dala se pověsit na zeď, nezabírala místo a na první pohled působila impozantně.

Jenže realita byla často mnohem méně poetická. Kančí kůže byla těžká, mastná, často špatně vydělaná a hlavně – neskutečně páchla. V letních měsících se z ní linul těžký živočišný odér, který se mísil s vůní leštěného nábytku, linolea a socialistických osvěžovačů vzduchu. A pak tu byl ještě jeden problém, o kterém se tehdy moc nemluvilo: Kančí kůže byla doslova rájem pro roztoče, prach a všemožné alergeny. Věděli jste, že právě v těchto „trofejích“ se drželo nejvíc prachu v celém bytě? Pravidelné klepání a vysávání bylo nutností, ale málokdo to dělal poctivě.

Estetika kančí kůže byla kapitolou sama o sobě

Zatímco dnes by interiérový designér omdlel při pohledu na chlupatý kus kůže s dřevěným čumákem a dvěma dírami místo očí, tehdy to byl vrchol elegance. Kůže se často aranžovala na stěnu nad pohovku, do předsíně nebo vedle vitríny s broušeným sklem a porcelánovými jeleny.

Samostatnou kapitolou byly pokusy o „vylepšení“ kančí kůže. Někteří kutilové jí přidělávali skleněné oči z hračkářství, jiní natírali dřevěný čumák lakem nebo dokonce barvou, aby působil autentičtěji. Výsledkem byla často ještě děsivější podívaná, která dětem připomínala spíš rekvizitu z hororu než symbol bohatství. Přesto byla kančí kůže považována za něco, co do bytu patří – a kdo ji neměl, ten byl tak trochu podezřelý.

Dnes už kančí kůže na zdech českých domácností najdeme jen výjimečně. Většina z nich skončila na půdách, ve sklepích nebo rovnou v popelnici. Přesto zůstává symbolem doby, kdy se luxus měřil podle toho, co visí na zdi, a kdy se děti učily žít s tím, že některé věci prostě nedávají smysl – ale patří k životu stejně jako céčka, žvýkačky Pedro nebo fronty na banány.