Skvělá idea, nebo ohavnost? Austrálie se chystá vyrábět biopalivo z lidí. Připadá vám to nechutné?

Když se řekne biopalivo, většině lidí naskočí obrázek řepkových lánů, kukuřičného pole nebo láhve s použitým olejem od hranolků. Jenže Australané na to šli trochu víc od podlahy.

V Logan City v Queenslandu totiž spustili projekt, který jako surovinu pro výrobu zelené energie využívá močovinu. Ano, čtete správně. To, co obvykle bez rozmyslu spláchneme, se tady mění na plyn, který pohání městský provoz. Zní to jako fór z ekologické stand-up scény, ale ve skutečnosti jde o solidní kus technologického pokroku.

Představa, že by se moč mohla stát základem pro energetickou soběstačnost, možná trochu šimrá v žaludku. Ale když se nad tím člověk zamyslí, dává to smysl. Co jiného máme zaručeně každý den k dispozici? Město Logan tuhle „zlatou žílu“ nenechalo bez povšimnutí a rozhodlo se jí využít v plné parádě. Nejde o žádné lití do nádrže, ale o promyšlený proces, při kterém se močovinou obohacené kalové látky vysuší, zahřejí bez kyslíku a promění v plyn, který už má co nabídnout.

Když se splachuje chytře, šetří se miliony

Výsledkem je syntézní plyn, který si město šikovně nechává pro vlastní potřebu, a vedle toho vzniká biochar. Ten se dá rozptýlit na pole jako hnojivo nebo přimíchat do betonu, kde pomůže zvýšit pevnost budov. A co je na tom nejlepší? Žádný zápach, žádné bakterie, žádné mikroplasty. Jen čistá úspora. Ročně přes šest tisíc tun oxidu uhličitého dolů a v městské kase víc než milion australských dolarů navíc. Někdo možná bude kroutit hlavou, ale v Logan City ví, že když se život dá na záchod pauzu, příroda to umí přetavit v něco užitečného.

Když už jsme u toho, co dalšího lze vlastně spálit?

V oblasti biopaliv se toho děje opravdu hodně. Kromě dobře známého bioetanolu z kukuřice nebo cukrové třtiny a biodieselu z rostlinných olejů se čím dál víc prosazuje takzvaná druhá generace biopaliv. Využívá nejedlé části rostlin, zbytky ze zemědělství nebo lesního hospodářství, jako je sláma, piliny nebo dřevní štěpka. Tyto materiály se pak pomocí fermentace mění na bioetanol nebo se zpracují pyrolýzou, což je proces, při kterém vzniká bioplyn a další užitečné látky. Z odpadu se tak stává energie bez výčitek.

Velmi zajímavé je i to, co všechno dokážeme vytěžit z kuchyní a jatek. Použité oleje z fritéz, které by jinak skončily v odpadu nebo ucpaly odpad, se dnes mění na kvalitní biodiesel. Ten navíc splňuje přísné emisní normy a neskončí jen jako páchnoucí mastnota. Stejně tak se zpracovávají i živočišné tuky ze zbytků po zpracování masa. Výsledná paliva mají nižší uhlíkovou stopu než klasická nafta a čím dál častěji je využívají třeba náklaďáky nebo se míchají do běžného paliva. Takže klidně můžeš jet do práce na zbytcích ze smaženého řízku.

Mikroskopičtí hrdinové budoucnosti

Další oblastí, která přitahuje pozornost výzkumníků i investorů, jsou mikrořasy. Tyhle malé potvůrky umí vyprodukovat překvapivě hodně oleje, který se dá dál přeměnit na biopalivo. Rostou rychle, není potřeba pro ně žádné pole a zvládnou to klidně i v odpadní vodě. Kromě toho ještě pohlcují oxid uhličitý, takže kromě paliva pomáhají i snižovat emise. Výsledkem je čisté, biologicky odbouratelné palivo, které se dá bez problémů použít v běžných motorech. Zní to trochu jako sci-fi, ale funguje to.

Když i mušky pomáhají planetě

Ještě o něco bláznivěji, ale rozhodně chytře, působí nápad s geneticky upravenými larvami hmyzu. Konkrétně jde o larvy mouchy jménem Hermetia illucens, známé taky jako černý voják. Tyhle nenápadné larvičky dokážou spořádat hromady organického odpadu a zároveň v sobě ukládají tuky, ze kterých se dá vyrábět biopalivo. V praxi to funguje třeba v Jižní Koreji nebo ve Švýcarsku, kde larvy dostávají jako krmivo potravinový odpad z měst.

Biometan a syntetická paliva jako stabilní alternativy

Dále tu máme bioplynové stanice. Ty zpracovávají zemědělský nebo komunální odpad pomocí procesu zvaného anaerobní digesce. To znamená, že odpad kvasí bez přístupu vzduchu a vzniká při tom bioplyn. Když se pak pročistí, vznikne biometan, což je plyn téměř stejný jako zemní plyn. Může se použít na výrobu elektřiny, vytápění nebo se rovnou pustí do běžné plynárenské sítě. Jinými slovy, odpad tady skutečně topí a svítí.

Mezi ty nejchytřejší a zároveň nejvíc futuristické technologie patří syntetická paliva zvaná e-fuels. Vyrábějí se tak, že se z atmosféry vezme oxid uhličitý, ten samý, který jinak s chutí posíláme do vzduchu výfukem, a spojí se s vodíkem získaným elektrolýzou vody za pomoci zelené energie. Z tohohle chemického rande pak vznikne metanol, benzín nebo nafta, které vypadají a fungují stejně jako ta klasická paliva. Mají ale jednu kouzelnou vlastnost, která by potěšila i matku přírodu. Při jejich spálení se do ovzduší uvolní jen tolik CO₂, kolik si palivo vzalo při svém vzniku. Takže žádné uhlíkové hříchy navíc. Jsou uhlíkově neutrální, protože při jejich spálení se uvolní jen to CO₂, které bylo předtím z atmosféry odebráno. Takhle vypadá energetická karma v praxi.

Nechutné? Možná. Nezbytné? Rozhodně

Biopaliva procházejí obrovskou technologickou transformací. Dřív se biopaliva vyráběla hlavně z plodin, které by klidně mohly skončit na talíři. Dnes už se ale do hry dostávají úplně jiné zdroje. Austrálie navíc ukazuje, že když k věcem přistoupíme s rozumem a bez předsudků, může do celého energetického řešení přispět i něco tak obyčejného jako lidský odpad. Stačí se na to dívat spíš technicky než s odporem.