Říkali jí „Prasnice“. Vědci zrekonstruovali tvář nenáviděné panovnice Isabely Bavorské. Posuďte sami, proč jí tak říkali

Isabela Bavorská si v paměti Francouzů vydobyla pověst, jakou by si nepřála žádná královna. Jak se stalo, že manželka Karla VI., známého jako Šílený král, zůstala v očích svých poddaných „prasnicí“ a dodnes je symbolem nenáviděné panovnice?

Isabela, narozená v roce 1371 v Mnichově, pocházela z významného rodu Wittelsbachů. Sňatek s francouzským králem Karlem VI. ji měl spojit s nejmocnější evropskou monarchií a zároveň upevnit vztahy mezi Francií a Bavorskem. Ve čtrnácti letech, tedy v době, kdy většina jejích vrstevnic ještě řešila jiné starosti, přijela do Paříže coby nevěsta a okamžitě se ocitla pod drobnohledem veřejnosti i dvora. Nové prostředí pro ni znamenalo nejen kulturní šok, ale i každodenní boj o uznání. Francouzská šlechta přijímala Isabelu s nelibostí, nejen proto, že byla cizinka, ale také kvůli jazykové bariéře, kterou se jí dlouho nedařilo překonat a také pro její vzhled.

V době jejího příjezdu byla Francie zmítaná sto let trvající válkou s Anglií, hospodářským úpadkem a rozdělenou šlechtou. Isabela měla v tomto prostředí jen velmi omezené možnosti prosadit se. Její korunovace v roce 1389 byla okázalá, ale místo aby jí otevřela dveře do francouzské společnosti, jen prohloubila odstup mezi ní a poddanými. V porovnání s ostatními královnami té doby byla vnímána jako chladná a odtažitá, což zřejmě pramenilo z nejistoty i vědomí, že zde nikdy nebude brána jako „jedna z nás“.

Sňatek s Karlem VI. a začátek problémů

Sňatek s Karlem VI. měl zpočátku všechny předpoklady stát se vzorem dynastické harmonie, ale skutečnost byla složitější. Mladý král v sobě nesl dědičnou psychickou zátěž, která se naplno projevila už v rané dospělosti. Jeho záchvaty duševní nemoci měly dalekosáhlé důsledky jak pro chod země, tak pro Isabelu samotnou. S každým dalším královým výpadkem upadala důvěra ve stabilitu monarchie. Isabela byla vystavena nejen veřejné kritice, ale i neustálému tlaku dvorských frakcí, které se snažily využít královy slabosti pro své cíle.

Karel VI. střídal období klidu s obdobími blouznění a naprosté ztráty orientace. V těchto chvílích nebyl schopen poznat ani své nejbližší, včetně Isabely, kterou opakovaně odstrkoval. Právě tyto dramatické situace daly vzniknout mnoha drbům a historkám, které kolem královského páru vznikaly. Isabela se musela smířit s tím, že je nejen manželkou nemocného krále, ale také matkou dětí, o jejichž budoucnosti se rozhodovalo v nekonečných politických hrách.

Královo šílenství a mocenské intriky

Největším zlomem v životě Isabely byla zcela jistě nemoc Karla VI., která Francii postupně uvrhla do vleklé krize. V dobách, kdy byl král nezpůsobilý vládnout, se Isabela nevyhnula politické odpovědnosti. Musela rozhodovat o zásadních otázkách, ať už sama, nebo s dalšími vlivnými muži dvora. Tyto mocenské zápasy, často vedené za zavřenými dveřmi, přispěly k tomu, že královna získala pověst intrikánky. V zemi, která byla dlouhodobě skeptická ke všemu cizímu, ji to stálo zbytky sympatií.

Velmi známý je například incident známý jako „Bal des Ardents“, tedy „Ples hořících mužů“. Tragická událost, kdy během maškarního plesu uhořelo několik šlechticů včetně blízkých králi, se stala předmětem nekonečných spekulací. Isabela byla obviňována, že ples zorganizovala jako prostředek k odstranění politických soupeřů, i když pro tato tvrzení chyběly důkazy. I zde se však ukázalo, jak rychle a snadno se stala terčem podezření, aniž by měla možnost svou nevinu skutečně obhájit.

Jak šílenství krále postupovalo, Isabela čelila nejen pomluvám, ale i otevřeným útokům na svou osobu. Mnozí jí vytýkali údajné milenecké vztahy s vlivnými muži dvora, především s Ludvíkem Orleánským. Tyto spekulace byly vodou na mlýn jejích odpůrců a posilovaly představu, že Isabela je hrozbou pro stabilitu země. V kontextu středověké politiky, kde se ženská vláda brala jako slabost, neměla královna téměř šanci získat si respekt.

Zrada, smlouva z Troyes a konec jedné éry

Jedním z nejčastěji zmiňovaných důvodů nenávisti vůči Isabele byla její role při uzavření smlouvy z Troyes v roce 1420. V době, kdy byla Francie rozervaná občanskou válkou mezi Armagnaky a Burgundy a kdy anglický král Jindřich V. využil oslabení země, byla Isabela spolu s burgundskou stranou hlavní iniciátorkou dohody, která měla zajistit klid, jenže ta ve skutečnosti znamenala potupu pro francouzskou dynastii. Smlouva totiž stanovila, že po smrti Karla VI. převezme francouzský trůn právě anglický král, zatímco Isabele vlastní syn byl zbaven nástupnictví. Pro většinu Francouzů představovala tato událost vrchol zrady. Královna byla vykreslena jako žena, která prodala království nepříteli.

Konec Isabelina života byl ve znamení ústupu ze slávy i politického vlivu. Po smrti Karla VI. v roce 1422 se stáhla do ústraní v paláci Saint-Pol, kde dožila téměř zapomenutá.