Petra (33): Vychovatelka mi vrátila dítě ze školky, a ještě mi řekla tuhle větu, kterou nechce žádná matka slyšet. Už týden pláču
„Paní Petro, musíme si promluvit“ začala vychovatelka. Petra se usmála podívala se na svého pětiletého syna a čekala, že uslyší něco jako „dneska krásně maloval“ nebo „pomohl kamarádovi“. Ale přišla věta, která jí doslova vyrazila dech. „Váš syn Honzík šikanuje ostatní děti a poslední dny neustále mluví sprostě.“
Petra říká, že si ani nevybavuje co odpověděla. Hlavu měla jako střep, srdce jí bušilo. Celou cestu domů šel Honzík mlčky a ona nevěděla, jestli se ho má zeptat nebo raději mlčet. Když pak večer Honzík v klidu jedl večeři a usínal jako vždy, Petra seděla v kuchyni a rozbrečela se.
„Nechápala jsem to. Vždyť doma je tak hodný. Nikdy jsme nemluvili sprostě. A šikana. To slovo mi doteď dělá zle když ho slyším“ popisuje.

První krok je zorientovat se a nezpanikařit
Odborníci upozorňují, že slovo šikana je velmi silné a může být ve školce používáno i v případě, kdy ještě nejde o cílené ubližování. Podle organizace Šance Dětem je důležité odlišit impulzivní nebo napodobující chování od skutečné šikany, která má tři znaky opakování, úmysl a nerovnováhu sil.
V předškolním věku děti často jen zkoušejí, co projde. Nemají dostatečně vyvinutou schopnost empatie ani regulace emocí. Z toho důvodu by měla být první reakce rodiče věcná, neobviňující a otevřená zjišťování informací.
Promluvte si s dítětem v klidu a bez trestání
Nejúčinnější rozhovory přicházejí ve chvílích klidu například večer při společné činnosti nebo před spaním. Zeptejte se nenásilně: „Co se dneska ve školce dělo“ nebo „Jak ses cítil s kamarády“. Vyhněte se slovům jako „proč“, protože často vedou k obraně a neupřímnosti.
Podle doporučení organizace Prev Centrum dětem pomáhá, když jim dospělí pomohou pojmenovat emoce a ukážou jim, že je možné konflikty řešit i jinak než silou nebo křikem. U sprostých slov je důležité vysvětlit jejich význam a ukázat, že zraňují. Ne výsměchem, ale klidným komentářem: „Takhle se cítí špatně ten, kdo to slyší.“
Domluvte si schůzku ve školce
Následujícím krokem je spolupráce se školkou. Domluvte si schůzku, kde si společně popíšete konkrétní situace, kdy k problémovému chování dochází, kdo byl přítomen a jak na to reagovalo okolí. Zeptejte se také na to, jestli se problém vyskytuje jen s konkrétními dětmi nebo ve všech situacích.
Podle metodiky MŠMT mají školky povinnost řešit podobné situace včas a citlivě. Doporučuje se vytvořit jednoduchý plán sledování a nápravy, například formou denních poznámek nebo zpětné vazby mezi učitelkou a rodičem.
Kdy zapojit odborníka
Pokud se chování dítěte opakuje i po domluvě nebo pokud cítíte, že situace vás i dítě psychicky zatěžuje je vhodné oslovit dětského psychologa. Ten může pomoci zjistit, jestli za chováním není hlubší příčina například úzkost, potřeba pozornosti nebo vnitřní napětí.
Pedagogicko psychologická poradna nabízí bezplatné vyšetření dítěte a návrhy, jak pracovat s jeho chováním. Využít můžete i krizové linky, jako Linka pro mámy a táty, nebo konzultaci s psychologem ze školního poradenského týmu, pokud jej školka má.
Co funguje doma
Doma se zaměřte na budování otevřeného a bezpečného prostředí. Povídejte si o emocích, hrajte si na různé situace, kdy je třeba říct ne nebo se omluvit. Podle psychologů děti potřebují vědět, že jsou přijímané, i když udělají chybu, ale zároveň potřebují jasně nastavené hranice.
Odborníci doporučují využívat pozitivní posilování. Místo trestů chvalte pokroky. „Dneska ses krásně podělil o pastelky“ má větší dopad než „Nesmíš být zlý“. Také pomáhá společné čtení příběhů o přátelství a respektu, nebo pohádky s morálním poselstvím.

Nepodceňujte ani své vlastní pocity
Mnoho rodičů si po takové zprávě klade otázky, jestli selhali nebo jestli něco nezanedbali. Je naprosto normální cítit stud, lítost i vztek. Důležité je tyto emoce zpracovat ideálně s někým, komu důvěřujete, nebo s odborníkem. Rodiče nejsou dokonalí a výchova není přímá čára, ale klikatá cesta.
Pokud na vás situace doléhá, můžete využít psychologické poradenství nebo podporu od jiných rodičů, kteří si prošli podobnou zkušeností.