Největší babolep socialismu vypadal jako limuzína. Kdo ho sehnal v Tuzexu, dostal úplně každou

Vypadalo jako bourák z amerického filmu, mělo chrom, délku skoro pět metrů a uvnitř plno plyše. V Československu to byl fenomén. Jenže tenhle „američan“ byl ve skutečnosti Francouz, a i díky tomu se vůbec dostal přes železnou oponu.

Řeč je o vozech Simca, Chrysler 180 a později Talbot, které se staly symbolem úspěchu, moci i erotického náboje osmdesátých let.

Sen se stal skutečností

V době, kdy běžný občan stál roky frontu na Škodu 120, se v Tuzexu objevily vozy, které se nepodobaly ničemu, co jezdilo po československých silnicích. Mezi nimi i Chrysler 180, majestátní sedan s pohodlím limuzíny a image, která připomínala Západ.

Na rozdíl od amerických vozů byl Chrysler 180 vyráběn ve Francii pod křídly evropské divize Chrysleru, což výrazně zjednodušilo jeho dovoz do socialistického bloku. V Tuzexu šlo o jedno z nejluxusnějších aut, která tam šla pořídit. Cena? Desítky tisíc bonů. Ale kdo měl známosti a přístup k valutám, mohl ho mít. A ten, kdo s ním přijel před restauraci nebo kulturní dům, měl zajištěnou pozornost. Nejen mužskou.

Simca 1301 a 1307: Sláva francouzské elegance

Simca, francouzská automobilka s americkými kořeny (později vlastněná Chryslerem), se do ČSSR dovážela v několika variantách. Modely 1301 a 1307 nabízely na svou dobu nečekaný komfort, měkké sedačky, tichý chod motoru, plynulou jízdu. Pro běžného řidiče zvyklého na Trabant nebo Škodu to bylo jako přesednout z rozvrzané lavice do hotelového apartmá.

Oblíbené byly především mezi lidmi, kteří měli konexe, ať už šlo o vysoké straníky, řezníky nebo podnikové ředitele. Mít Simcu znamenalo být někým. Přitom šlo stále o vůz střední třídy. Jenže v československém měřítku platila jiná pravidla, a hlavně jiný přístup k autům.

Chrysler 180: Auto, které měnilo pravidla hry

Zatímco Simca 1301 byla ještě relativně decentní, Chrysler 180 byl zjevením. Se svou délkou 4,6 metru a masivní přídí připomínal vůz ze Západu, a přesně to lidé chtěli. Vyráběl se ve Francii, ale měl americkou DNA. Pod kapotou se skrývaly motory o objemu až 2,0 litru, což byla ve srovnání se škodovkami naprostá rarita.

Chrysler 180 měl tehdy vše, co se spojovalo s pojmem „úspěch“ – sílu, velikost, styl. A v socialistickém Československu to byla neodolatelná kombinace. Podle dostupných údajů jich do republiky dorazilo několik stovek kusů, a většina šla právě přes Tuzex.

Když luxus zevšedněl

Po odkoupení evropské divize Chrysleru skupinou PSA (Peugeot Citroën) se značka Simca změnila na Talbot. Model Horizon byl modernější, ale už ne tak okázalý. Byl praktičtější, hranatější a z hlediska designu o něco střídmější. Přesto i on měl své místo na československých silnicích a prodával se jak v Tuzexu, tak přes Mototechnu. Šlo o jedno z mála vozidel ze Západu, které si udrželo dostupnost i mimo privilegované kruhy.

Proč se za tímto autem otočila každá?

Zatímco dnes se o Simcách, Talbotech nebo Chrysleru 180 mluví spíš mezi nadšenci, v osmdesátých letech byly symbolem obdivu. Tito „exoti“ vynikali na ulici a působili na okolí téměř magicky. Auto, které by dnes možná nestálo ani 50 tisíc korun, bylo tehdy nedostižným snem.

A tím se vracíme k titulku. Pro mnohé byl Chrysler 180 skutečně „babolep“, jak se tehdy říkalo. Neoficiálně se mezi lidmi tvrdilo, že muž, který ho má, nebude nikdy dlouho sám. Ať už šlo o vzhled, nebo o slibovaný společenský status, tenhle vůz zkrátka lákal. Nejen řidiče, ale i spolujezdkyně.

Dnes je Chrysler 180 raritou. V republice se dochovalo jen pár kusů a jejich sběratelská hodnota roste. V době své největší slávy však šlo o jeden z nejvýraznějších symbolů západního luxusu na východě.

Pro socialistického občana znamenalo mít Simcu nebo Chrysler 180 totéž, co dnes mít Bentley. Byl to symbol úspěchu, výjimečnosti a hlavně volnosti, která jinak byla v té době přísně limitována.