Jak vypadají ruská paneláková sídliště? Hrůza a děs, v tomhle byste se zbláznili

Paneláky jsou součástí života mnoha Čechů. Mnozí v nich vyrostli, jiní v nich žijí dodnes, ať už v Praze, Brně, Ostravě nebo menších městech. Po desetiletích, kdy byly symbolem rychlého a dostupného bydlení, prošla velká část českých sídlišť rekonstrukcí, modernizací a proměnila se v poměrně komfortní domov s výtahem, plastovými okny a novou fasádou. 

To, co známe z Česka, je ve srovnání s ruskými sídlišti ještě zlatý standard. V některých čtvrtích ruských měst totiž vznikla obytná monstra, panelákové komplexy tak obrovské a přeplněné, že působí spíš jako lidské mraveniště než jako místo k životu.

Panelák pojme i několik českých měst

Ještě na začátku tisíciletí byla vesnice Kudrovo nedaleko Petrohradu malou obcí, která neměla s městským životem prakticky nic společného. Ležela na periferii, obklopená poli a lesy, bez přímého dopravního napojení na metropoli. Ale právě díky tomu se stala ideálním místem pro rozsáhlou bytovou výstavbu. Pozemky tu byly levné a dostupné, což bylo v kontrastu s přeplněným Petrohradem, kde si mladé rodiny často nemohly dovolit vlastní bydlení.

V roce 2008 se v Kudrovu rozběhla první fáze masivní výstavby. A během několika let se z kdysi bezvýznamné vesnice stalo obří satelitní město. Jeho srdcem se stal bytový komplex s názvem Novy Okkervil, stavba, která svou velikostí a kapacitou předčí běžnou představu o panelovém domě.

Padesátitisícové sídliště v jednom bloku

Novy Okkervil není klasické sídliště složené z několika samostatných domů. Jde o jeden propojený komplex, uzavřený do bloku, jehož jednotlivé části navazují schodišti a výtahy. Výška některých částí dosahuje až 25 pater. Vše je propojené, bez rozdělení na jednotlivé vchody nebo ulice. Na jednom místě tak vznikla kapacita až pro 50 000 obyvatel.

Stavba byla z velké části dokončena do roku 2015 a tehdy se do nových bytů začali stěhovat první nájemníci. Už od začátku však bylo jasné, že celý projekt přerostl možnosti okolní infrastruktury. Kudrovo sice rychle rostlo, ale zůstávalo bez kvalitního dopravního spojení, škol, školek nebo zdravotnických zařízení. Nejbližší stanice metra je vzdálená zhruba 25 minut pěšky. Autobusové spoje zpočátku nestačily na přepravu tisíců lidí, kteří denně mířili za prací do Petrohradu. Silnice byly úzké, parkovacích míst málo, a i dnes zde nejsou dopravní špičky ničím výjimečným.

Ve chvíli, kdy se do komplexu začali stěhovat lidé, ještě neexistovaly školy, školky ani větší obchody. Ty se stavěly až dodatečně, často s několikaletým zpožděním. V prvních letech byl Okkervil místem, kde se hlavně přespávalo. Přes den byla většina bytů prázdná, děti trávily hodiny cestováním do škol v okolních čtvrtích a lidé se vraceli až večer.

Na jeden výtah spadá až 400 bytů

V takto rozsáhlém a hustě obydleném komplexu se velmi těžko vytvářejí sousedské vztahy. Většina obyvatel se navzájem nezná, lidé se často stěhují a byty pronajímají investoři. Na jednom výtahu je závislých i 400 bytů. Při poruše vznikají dlouhé fronty, a nefunkční osvětlení či hluk v nočních hodinách jsou běžné problémy. Z bezpečnostního hlediska přitom není uzavřený blok ideální, při požáru nebo výpadku proudu je evakuace složitá, výstupní cesty omezené.

Byty byly původně prezentovány jako dostupné rodinné bydlení. Realita ale ukázala, že průměrná cena kolem 2,8 milionu korun (v přepočtu) byla mimo možnosti většiny běžných zaměstnanců. Místo mladých rodin tak byty skupovali investoři a přeprodávali je dál. Nájemné dosahovalo v průměru kolem 4 500 korun měsíčně.

Rekordní obsazenost přesáhla 40 tisíc obyvatel, ale v posledních letech se počet reálně bydlících osob pohybuje spíše mezi 11 až 18 tisíci. Výsledkem je částečně vybydlený prostor, o který se správci příliš nestarají. Například kvůli vysokému počtu prázdných bytů často dochází k úsporám na údržbě výtahů, chodeb nebo společných prostor.

I takto vypadají ruské paneláky

Ještě před velkými projekty se v Sovětském svazu objevily první panelové domy, takzvané chruščovky. Tyto budovy vznikaly v 50. a 60. letech minulého století jako reakce na obrovský nedostatek bytů, kdy i ve velkých městech často žily dvě i tři rodiny v jednom bytě. Chruščovka, pojmenovaná podle tehdejšího sovětského vůdce Nikity Chruščova, měla nabídnout samostatné bydlení pro každou rodinu. Využití prefabrikovaných betonových panelů umožnilo zkrátit výstavbu na minimum, a tak vyrůstaly celé obytné čtvrti během několika týdnů.

Typická chruščovka má pět pater, chybí v ní výtah a její byty jsou skromné, obvykle o rozloze 40 až 45 metrů čtverečních. Dispozice zahrnuje dva malé pokoje, kuchyň, koupelnu spojenou s toaletou a úzkou chodbu. Chruščovky se dodnes vyskytují po celém území bývalého SSSR a v některých městech stále tvoří podstatnou část bytového fondu. Mnohé z nich přežily původně plánovanou životnost a jsou dodnes obývané, někdy po rekonstrukci, jindy v původním stavu.