Do důchodu v 50 a plat vyšší než lékař. Tahle pozice byla za socialismu placená zlatem

To není práce, to je poslání! říkalo se za socialismu o učitelích a zdravotnících. Ale kdo si opravdu vydělal? Horník. Kdo měl jistotu bytu, rekreace, vysokého platu, a ještě mohl jít do důchodu dřív než kdokoli jiný? Zase horník.

Možná vás to překvapí, ale v době, kdy se za kvalitní banány stálo ve frontě a o džíny se psaly dopisy do zahraničí, byli horníci skutečně jednou z nejváženějších a nejlépe placených profesí v celém Československu.

Pod zemí, ale na vrcholu platového žebříčku

Život horníka rozhodně nebyl procházka růžovým sadem. Práce hluboko v dolech, fyzická dřina, nebezpečí každodenního úrazu a černé ruce, které nešlo domýt ani pemzou, to všechno k tomu patřilo. Ale stát si byl vědom toho, že na těchto lidech doslova stojí průmysl.

A tak byli placeni zlatem, obrazně i skoro doslova. Zatímco lékař si v roce 1988 vydělal zhruba 3 000 Kčs, horník mohl brát více než dvojnásobek. Průměrná mzda v hornictví tehdy dosahovala 7 199 Kčs. A to nemluvíme o prémiích za výkon, mimořádné odměny nebo o tom, že se často k výplatě přidávaly i naturálie.

Byt, rekreace, lázně. A důchod ve věku, kdy jiní teprve začínali žít

Horník měl oproti běžnému občanovi skutečně výhody, které mu mohl leckdo závidět. Dostávali přidělené byty, mohli posílat děti do odborářských táborů, jezdili do lázní a rekreací. Pokud jste byli horníkem, prakticky jste nemuseli řešit, kde budete bydlet, stát to zařídil.

A to nejlepší? Do důchodu mohli odejít už v 50 letech. Podle tehdejších pravidel totiž platilo, že pokud člověk odpracoval dostatek let v hlubinném dole, měl nárok na mimořádný starobní důchod. Zatímco běžní zaměstnanci se na penzi těšili po šedesátce, horníci si užívali důchod v době, kdy ostatní teprve začínali stárnout.

Za rohem revoluce a s ní konec zlaté éry

Po roce 1989 se ale situace začala měnit. Přestaly fungovat centrální příděly, mzdy se začaly řídit trhem a společenské postavení se pomalu přesouvalo od dělnických profesí ke vzdělaným specialistům. Horníkům se z platu začalo ukrajovat a z prémiových pozic se stali jen další zaměstnanci. Naopak lékaři a další vysokoškoláci si postupně polepšili.

A čísla mluví jasně: v roce 2011 už lékař vydělával v průměru 59 000 Kč, zatímco horník necelých 36 000 Kč. Co dříve bylo nepsanou pravdou: pracuj rukama, vyděláš víc než doktor, dnes už dávno neplatí.

Co zbylo z hornické slávy?

Dnes už hornická profese nese spíš nádech nostalgie. S uzavíráním dolů a útlumem těžby zůstala většina těžebních oblastí bez pracovních příležitostí. Byty zůstaly, ale práce zmizela. A i když ještě pár horníků drží pomyslnou šachtu, už to není ta elita národa, jako kdysi.

Ale vzpomínky zůstávají. V regionech jako Karviná, Ostrava nebo Most se i dnes při rozhovorech s pamětníky dozvíte, jak se na horníky nahlíželo s úctou. Byla to těžká práce, ale dobře placená. A kdo měl štěstí, mohl odejít v padesáti, a ještě dlouho si užívat zasloužený důchod.

Dnes by možná málokoho napadlo, že horník byl kdysi na tom lépe než lékař. Ale taková byla doba. Socialistický režim potřeboval uhlí, elektřinu a hutě a ti, kdo to všechno udržovali v chodu, byli odměněni.

Byla to daň za náročnost, riziko a dřinu, která se odehrávala hluboko pod zemí. A i když dnes horník už není symbolem blahobytu, respekt k těžké práci by nám měl zůstat.

Zdroj: Sdružení hornických odborů, Zákony pro lidi, Theses, Theses