Ruský Papasha byl nejvýkonnější zbraní. Odborníci a sběratelé z celého světa samopal obdivují dodnes
Ruský samopal PPsH-41 přezdívaný Papasha (Tatínek) je ikonou sovětské válečné mašinérie. Přežil dokonce 80 let a někde se používá dodnes, napsal web 19 Forty Five.
Papasha nepochybně kraluje ve druhé světové válce. Neexistuje fotografie či film z té doby, kde by nebyl zvěčněný. Je nejen zázrakem robustní hromadné výroby, ale ve srovnání s dražšími současníky stále vyniká svojí spolehlivostí. Vedle Rudé armády jej později masově využívaly i armády Číny a Severní Koreje. Občas se objeví i dnes v rukou různých povstaleckých jednotek.
Papašu vymyslel Georgy Shpagin. Jeho zbraň byla ideální pro rychlou výrobu nekvalifikovanými továrními dělníky. Kovové části byly potažené chromem pro snadnější čištění a snížení opotřebení hlavně, což zbrani umožnilo fungovat s velmi malou údržbou i v drsných podmínkách.
Zatímco ostatní mocnosti z druhé světové války sériově vyráběly podstatně dražší samopaly jako britský Sten, německý MP40 a americký M3 Grease Gun, ruský Papasha mezi nimi vynikal. Dokázal za minutu vystřelit 900 ran, což byl dvojnásobek oproti konkurenci a používal největší bubnový zásobník na sedmdesát jedna nábojů.
Papasha se začal masově vyrábět až v roce 1942, aby mohl být efektivně nasazený v brutálních pouličních bojích ve Stalingradu. Nejen, že většina bitev byla vedena „na kratší dostřel samopalů“, ale automat byl mnohem praktičtější než dlouhé pušky při boji uvnitř budov. Tyto automatické zbraně s krátkou hlavní byly účinné pouze na krátkou vzdálenost pod 150 metrů.
Kromě střeleckých čet, které byly součástí každého sovětského pěšího pluku, byla ke každé tankové brigádě přidělena stočlenná rota vybavená pouze samopaly. K nim se v roce 1943 připojily pětisetčlenné motorizované prapory a jednotky kozácké jízdy. Když doprovázely tanky do bitvy a obsazovaly bráněná města za frontovou linií, vojákům visel přes rameno Papasha.
Samopaly byly také dodávané tisícům partyzánů bojujících za německými liniemi. Na frontě s nimi bojovali i ženy a dětští vojáci.
Rudé letectvo dokonce experimentovalo s instalací samopalu do prototypu bombardéru Tu-2sh přezdívaného „Fire Hedgehog“ (Ohnivý ježek), ale tento nepraktický koncept nebyl v boji nikdy použitý.
Postupující ruské tankové divize zoufale potřebovaly podporu pěchoty. Zásadní roli při čištění obranných linií a zahánění německé pěchoty opět sehráli střelecké roty vybavené jen samopaly Papasha a urychlily tak kolaps nacistického Německa.
V roce 1943 se do výroby dostal jednodušší samopal PPS43, který měl nižší rychlost palby. Papasha se však v té době vyráběl v tak velkém měřítku, že jej žádná jiná zbraň nedokázala nahradit. Během druhé světové války jich tak bylo vyrobeno více než šest milionů.
Po druhé světové válce sovětská armáda brzy přijala poloautomatickou karabinu SKS a legendární samopal AK-47. Mnoho Papašů však ale darovala komunistickým spojencům, jakými byla například Čína či Severní Korea.
Dvacet let od vzniku samopalu začal podle něj Severní Vietnam vyrábět vlastní samopaly K-50M. Použil je ve vietnamské válce proti jihovietnamským a americkým silám.
Samopal Papasha ale navěky zůstal symbolem sovětského boje ve druhé světové válce. Později se dostal i do výzbroje mnoha dalších armád a povstaleckých jednotek. Několik jich dokonce zabavili američtí vojáci povstalcům v Iráku ještě na počátku jednadvacátého století.
Zdroj: 19 Forty Five
